Pár vzpomínek na bratra Adriana Mikoláška:
Bratr farář Mikolášek končil svoji službu několik let poté, co jsem do ní nastupoval,
nicméně mám na setkání s ním několik zřetelných vzpomínek. První se týkala toho, že
několik členů trnáveckého sboru jezdilo v dobách, kdy to zdaleka nebylo samozřejmé, na
zájezdy s bratrem Mikoláškem do západní ciziny – spalo se po rodinách, bylo to pro ně levné
a vzácné otevírání oken směrem do světa.
Potom- v dobách, kdy jsem bydlel v podnájmu v pražském domě jeho syna Bohdana, tak
tam pravidelně bratr farář i s paní jezdil a vždy si plánoval, kde bude bydlet v letech svého
odpočinku – tady budu mít piáno a tady knihovnu. Bohužel se toho nikdy nedočkal a odešel
v činné farářské službě.
V Pardubicích jsem na bratra faráře čas od času narazil v čekárně autobusového nádraží,
kde trávil minuty do odjezdu autobusu psaním adres na sborové dopisy – odnesl jsem si
z toho poučení, že využít se má každá minuta.
V době jeho vrcholné aktivity jsem dostával z Dvakačovic pravidelné pozvánky na
přednášky a besedy buď bratra faráře nebo četných hostů, na které jsem se málokdy dostal,
ale témata se často točila kolem Samaritánů, kteří patřili k Adriánovým láskám a studijním
tématům.
Na konventy přinášel vždy hojnost návrhů, které se ani nestačily projednat a jednání o nich
se odkládalo za rok – nostalgicky na to vzpomínám dnes, kdy bývá pravidlem, že na
konventech nikdo nic nenavrhuje a debata ke zprávám bývá krátká – pokud vůbec někdo chce
promluvit.
A konečně jsem navštívil bratra faráře ve dnech jeho nemoci a podle svých dnes už
nejasných vzpomínek jsem mu pomáhal buď s organizací knihovny nebo s úklidem fary. Pro
mne zůstává bratr Adrian Mikolášek příkladem neutuchající životní aktivity a vyplňování
prostoru, který tehdejší doba umožňovala.
Miloš Hübner
farář v Trnávce a v Přelouči