Na dědu Adriana nemám mnoho vzpomínek. A až na jednu výjimku většina z nich vychází z příběhů ostatních smíchaných s mou vlastní představou o osobě, kterou jsem se v dětství kvůli geografické distanci neviděl často a jen krátce.

Zdá se, že kromě své oddanosti vědecké práci měl děda výrazný smysl pro nevšední,  ale nicméně vzácné věci života. A často v mnohém svým pohledem na svět prý pomohl svým bližním – intelektem a humorem. To se mi líbí a také mi to zní trochu povědomě. Lituji, že jsem ho nemohl poznat lépe.

Moje vlastní vzpomínka je pohřeb ve Dvakačovicích nebo vlastně spousta toho kolem.

I přes smutnou okolnost mně zůstaly na tuto událost krásné vzpomínky. Jsou to obrazy velké fary, spaní ve velké posteli, zkoumání okolí kostela a především radostné setkání s mnoha příbuznými. Zůstal mi hořkosladký okamžik, který shrnul zdánlivě neslučitelný pocit uvědomit si ztrátu dědečka a bezstarostný dětský humor.

Na pohřební hostině jsem měl potěšení ochutnat  mě dosud neznámé sladké pečivo, jehož tvar připomínal malé rakve – s příslušným, ale pro mě úžasným jménem „rakvičky“. A k tomu napůl plačící a napůl se usmívající obličej mé sestřenice a rozpačitá slova: „Jíme dědu!“

Bude mi odpuštěno, že tuto vzpomínku zdůrazňuji, ale pravděpodobně bylo dobré čelit pocitu ztráty s trochou humoru. Ale proč vlastně ztráta? Stále vidím nekonečný průvod lidí k hřbitovu za vesnicí. A pouto s lidmi, kteří si všichni nesou své vzpomínky.

Díky těmto vzpomínkám nikdy opravdu neodešel, nebo možná jen tak, jako kdyby byl na jedné ze svých cest.