Ahoj Davide,
tak se pokusím splnit slib a “zašmátrat” v paměti na léta,bohužel,už dávno
odešlá.Protože starý člověk si obyčejně líp vzpomíná co bylo dávno,než co
bylo před pár roky,dám se do toho.Nejdříve ale – velmi si cením vašeho
“počinu” připomenout si nejen výročí úmrtí ,ale hlavně života vašeho
otce,který byl nejen bohatý,ale hlavně užitečný pro mnohé. Pro mne také….
Ale zkusím to nějak po pořádku.
Na začátku let padesátých (minulé století…)se moje matka,jako vdova,provdala za
místního zemědělce F.Petráše,z nádherného Valašska do skoro tak hezké
Vysočiny.Protože jsme navštěvovali bohoslužby Jednoty Českobr.a baptistů na
Damašku,návštěvy zdejšího kostela evangelíků se nekonaly,byť jsme o sobě
věděli.Vlastně si ani nevzpomínám,kdo v těch letech byl zde farářem,ani nevím,kdy
zde začal sloužit váš otec.Můj,asi první kontakt,byl později,kdy jsem byl “ odchycen”
na zpívání ve sborku,sloužícího zpěvem na pohřbech. To jsem už hrával na
harmonium při bohoslužbách na Damašku,takže naučit se nějaký hlas do
pěveckého sboru nebyl problém,tehdy mně tenor celkem “seděl”.Sice mně hlavní
tenor,bratr Hamerník,vůbec jako posilu nepotřeboval,kdo ho znal,ví,o čem píšu..Ale
zpíval jsem rád a když ten náš rybenský pěvecký sbor skončil,pokračovalo se se
zpěváky ČCE z Telecího..
Veřejná aktivita vašeho tatínka byla snad nevyčerpatelná. Mimo svou službu
kázáním měl zájem i o “věci veřejné” a tak mu předsednictví v Červeném kříži
přímo sedlo. Že byl “muž na svém místě”,mohu dosvědčit vlastní zkušeností,když
jsem při jedné “brigádě” u sousedů,kde se opravovala střecha,propadl žebříkem.
Nesl jsem nahoru,frajersky ve stoje,v podpaždí skleněnou šablonu,jedna příčka
žebříku praskla a šablona se mi nemilosrdně zapíchla do podpaždí.Díra “jako po
zlodějích”,v nemocnici mně to stálo čtyři stehy,ale první pomoc byla perfektní…
Mimo činnost v ČSČK,vzešla od něj nabídka výuky cizích jazyků,pokud
vím,angličtiny,němčiny,ruštiny,francouzštiny,možná i Italštiny a možná
dalších…Přihlásili jsme se,myslím,čtyři na němčinu.(Co mně to
napadlo,nevím,nikdo z naší rodiny žádným cizím jazykem nevládnul,ani neměl o to
zájem,ale já věřím,že to bylo opravdu Božím řízením,protože “důsledky” tohoto
rozhodnutí mne provází dodnes.) Po několika lekcích jsem zbyl sám ale věděl
jsem,že to potáhnu dál. Mezi prací na poli,když byla chvilka,frrr na faru a pan
profesor byl vždy ochoten tu hodinku se se mnou mořit. Ale na to si asi určitě
vzpomínáš i Ty.Tento způsob vyučování mohl trvat tak přibližně rok,přiblížil se den
mého nástupu na vojnu a tím “i čas rozdělení našeho”,neboť po návratu z vojny
byla fara už bez Mikolášků,ti už “zvostávali” v Dvakačovicích… Mockrát jsem si
později s díkem na pana faráře vzpomněl,jak moudře mne v mých začátcích
vedl.Učebnice byla jen jedna,ale co bylo nejdůležitější,od začátku vyžadoval
nekompromisně jedno: pokud jsem nezvládl učenou látku dokonale,dál se nešlo.To

oceňuji dodnes,protože po příchodu z vojny,když jste už byli pryč,jsem němčinu z
různých důvodů odložil,ale ta opravdová “drezúra” v hlavě zůstala i po skoro 20ti
letech,kdy jsem se k ní zase trochu vrátil.To už jsem dělal předsedu Č.kříže já a do
povinného plánu činnosti jsme si dali taky nabídku výuky němčiny lektorem z
Poličky. Ale i tentokrát to “zkrachovalo”a tak jsem jezdil na zimní kurzy do Poličky.
Co jsem se naučil s vaším tatínkem,v hlavě zůstalo.Určitě má němčina má daleko k
dokonalosti,ale k domluvě bohatě postačí.
V letech šedesátých a pozdějších,už těch kontaktů mnoho nebylo,jen pár návštěv
Dvakačovic se přece uskutečnilo,pak jste koupili Dvořákovu chalupu,to je už ale o
něčem jiném…
Moc si cením jedné “akce”,kterou bratr farář organizoval a to zájezd do
Německa,krátce před “revolucí”.Oficiálně do NDR,ale nějakým tajemným způsobem
nám bratr farář zařídil i krátkodobou návštěvu západního Berlína,kde jsme mohli
jeden den a noc ztrávit v jednom sboru na Západě. K dispozici byl i autobus,kterým
jsme mohli projet část Záp. Berlína a zastavit se i u zdi,rozdělující Berlín. Byl to
docela zajímavý zážitek,podívat se na “náš” Berlín z druhé strany,za nějaký ten
měsíc se už zeď rozebírala. Dnes nám to už připadá úsměvné,ale tenkrát,ze
strachu před hraniční kontrolou, každý,kdo měl nějaké západní marky,je schovával
v ponožkách a nevím kde ještě.Dobře to dopadlo,na “západě” jsme je pak utratili za
nějaké mlsky a pak šupky zpět do našeho Berlína. Velký dík vašemu otci za tento
zážitek !
Ale ani po té naší “revoluci” jsme nebyli vašim otcem zapomenuti. Myslím tím akci
“pomůžeme francouzským farmářům s pracemi na poli!”V první várce pracovníků
jsme byli jen čtyři,v dalších letech se to pěkně rozjelo,mám dojem,že tam nakonec
někdo i zakotvil. V té době se má němčina hoodně hodila,francouzky neuměl
opravdu nikdo. Ze zážitků té doby by se mohla napsat knížka,jak jsme ze začátku
tam byli skoro jako hosté,pracovat se muselo,to jo,ale pak byly různé výlety,třeba
Štrassbourg,do pohoří Vogez,ti,kteří tam byli už po třetí,čtvrté,o tom raději ani
nemluvili. Inu,kapitalisté ! Já jsem se dostal k zahradníkovi,to se opravdu stal “
kozel zahradníkem”.Tato oblast je pro mne “španělsko”,ale rodina byla fajn,dodnes
si k Vánocům přejeme. Tak vidíš,kam až mne dovedla výzva vašeho otce – pojďte
se učit cizí jazyk…
Co mám napsat na závěr.. Možná těch zážitků bylo více,paměť už selhává,ale
všechno to,o čem jsem psal,se zapomenout nedá. Tak jako bratr farář sám,laskavý
a obětavý člověk,jak jsem ho poznal já. Dík Bohu za něj.. Zdraví Jan Kotrla