Vzpomínka na pana faráře Mikoláška (5. 3. 1921 – 25. 3.1992)

13.května 1962 byl uveden do úřadu faráře ve sboru Dvakačovice Adrian Mikolášek. Do uprázdněné velké fary se přistěhovala početná rodina. A hned bylo veselo a rušno. A jak šel čas, kluci rostli, zpívali, hráli na kytary, varhany, na bubny, skládali písničky. A pomáhali, kde bylo potřeba anebo, kam je maminka nasměrovala. A že té práce kolem fary, kostela a zahrady bylo! Jen škrábání trávy mezi cihlami na chodníčcích bylo až nad hlavu. Mladší Věrka a Daniel chodili do základní školy do Hrochova Týnce a David, Bohdan a Blahoslav do Pardubic na střední. A potom do Prahy na vysoké školy a pak se oženili a začali jezdit do Dvakačovic i s vnoučaty.
A co těch 30 let tam dělal pan farář? No přece farářoval – ne jenom v neděli, ale všechny dny v týdnu – žádné úřední hodiny. Staré paní (nejen evangeličky) z Dvakačovic se potřebovaly dostat k lékaři do Hrochova Týnce a tak pan farář byl využíván i jako taxikář. Sbor byl rozsáhlý a pan farář každý měsíc všechny rodiny navštívil a myslím, že jim připomínal, aby nezapomínali, že jsou členové sboru – ale nedělal nátlak. Se všemi byl v živém spojení.
V roce 1965 byla potřeba na kostele nová fasáda a v interiéru nová výmalba. Nebyl materiál, nebyly peníze, ale našly se ochotné ruce chlapů, kteří nakáceli stromy a lešení uvnitř i venku postavili. A pane faráři, starejte se – my pomůžeme a vy tomu dejte hlavu. Půjčily se peníze z Jeronýmovy jednoty, ze synodní rady a jak se práce rozjely, i ochotných dárců přibývalo. A výsledkem byl krásně nově vymalovaný vnitřek kostela – navrhl ho akademický malíř Mojmír Vokolek. Nikde jinde tak krásný zvláštní kostel není. Pan farář se uměl postarat.
Zjara, v létě i na podzim býval kostel hodně naplněný. V zimě se chodilo do sborového sálu na faru. Nedělní školu vyučovala většinou při bohoslužbách paní farářová nebo paní Stodolová.

Nemůžu vynechat úsměvnou vzpomínku na malého vnoučka a jeho hlášku. Farská rodina (jako obvykle) přišla až po začátku bohoslužeb do sálu, stála vzadu, byla modlitba a ticho jako v kostele. Klouček v tátově náručí prohlásil: „Děda pojádku pojídá.“ Pan farář zřejmě večer uspával vnoučata.
Po mnoho let vždycky před Vánocemi jezdila mládež s panem farářem do domova důchodců zpívat vánoční písně a také rozdávali cukroví a barevné hvězdičky pletené z papírových děrovaných počítačových pásků. Dětské vánoční besídky a pak konfirmace byly každý rok. Kde se po seniorátě něco šustlo, byly Dvakačovice zastoupeny nejen farářem, ale i několika členy sboru. Každou druhou neděli v měsíci byly odpoledne v sále na faře vzdělavatelné besedy, na které byli zváni církevní představitelé i profesoři z fakulty a jiní zajímaví hosté. A to zase přijížděli bratří a sestry z okolních sborů. A protože pan farář měl dar od Boha, uměl několik jazyků a všude se domluvil, tak nás, „zatvrzelé Čechy“, vyvážel na všelijaké zájezdy – do Francie, Západního Německa, Švýcarska, Monte Carla, na Azurové pobřeží. To vše se stihlo po roce 1968. Krásné zážitky a překrásné vzpomínky. Za evangelíky do Polska, do NDR i do Rakouska za Tichou nocí. Bylo toho hodně.A tak se překulilo 30 roků – mnoho svateb, křtů, pohřbů a jiných událostí a pan farář, ač pln života a plánů, po krátké nemoci zemřel.

S láskou a vděčností si zavzpomínala Jana Vyskočilová