Ze vzpomínek na pana faráře Adriana Mikoláška

Narodil jsem se v roce 1970 v Pardubicích, první roky mého života, na které si již moc nepamatuji, jsem prožil v Kostěnicích. Když mi bylo přibližně 5 let, přestěhovali jsme se do nově vystavěného domu ve Stíčanech u Hrochova Týnce. Rodiče pocházejí ze Stíčan a z Kostěnic, obě jejich rodiny a část příbuzných tak jsou odedávna úzce spjaty s evangelickým sborem ve Dvakačovicích.

Pana faráře Mikoláška jsem měl tu čest poznat od svého útlého dětství. V kostele ve Dvakačovicích, kde pan farář dlouhá léta působil, jsem byl pokřtěn, s rodiči navštěvoval bohoslužby, a byl i konfirmován.

S panem farářem Mikoláškem jsem se tedy setkával na nedělních bohoslužbách ve Dvakačovicích, ale nejen to.  

Ve své službě byl pan farář velmi aktivní. Oblast historicky patřící k tolerančnímu dvakačovickému sboru je rozsáhlá, čítající několik desítek vesnic tehdejšího chrudimského a pardubického okresu. Po celé oblasti vykonával návštěvy aktivních členů sboru, ale i těch méně aktivních či neaktivních, které občas, s trochou nadsázky, nazýval tajnými evangelíky. Vedle členů sboru udržoval též živé a aktivní kontakty s lidmi mimo sbor, s lidmi jiných vyznání a přesvědčení. Pan farář byl velmi otevřený člověk, k nikomu necítil zášť i když byl nepřijat či nevlídné odmítnut, dovedl bedlivě naslouchat a snažil se vždy lidi spojovat. Znalost vice jazyků pro něho byla samozřejmostí, a přirozená a vlastní mu byla vždy i působnost s mezinárodním přesahem.

Je obdivuhodné, kolik toho během svého působení ve Dvakačovicích stihl. Vedle pravidelných bohoslužeb a dalších činností spojených s chodem sboru organizoval v 80. letech i občasné měsíční nedělní odpolední přednášky, kde často informoval o svých zahraničních cestách, promítal obrázky z cest, či kam zval zajímavé osobnosti. Nezřídka zval do Dvakačovic hosty ze zahraničí, a to jak z tehdejšího východního bloku, tak i ze západní Evropy. Ve vzpomínkách mi utkvěla též menší výstavka knih a dokumentů v různých jazycích z jeho knihovny k jednomu z výročí Jana Amose Komenského. 

Velmi často vykonával návštěvy v rodinách, nezapomínal na narozeniny, kdy oslavence často obdaroval knihou s vepsaným věnováním, navštěvoval nemocné či se zastavil při cestě od vlaku nebo jiné příležitosti jen pozdravit nebo vyřídit pozdrav. Čas při návštěvě u nás využíval i k výuce náboženství – nenásilného připomenutí příběhu z bible či dějepravy, a nezapomněl se ani zeptat co právě probíráme ve škole v literatuře, němčině, ruštině. Nezřídka s námi procvičil několik cizích slovíček, gramatiku i výslovnost. Vzpomínám si též na jeho vyprávění z cest a obzvláště na historku z cesty do tehdejšího Sovětského svazu, kdy mu při přechodu hranic měla být zabavena bible jako nežádoucí literatura. Pan farář nám tehdy vyprávěl, jak se zeptal sovětského celníka na jméno, a jak mu poté bibli s na místě vepsaným věnováním daroval.

V roce 1984 jsem se připravoval na konfirmaci, spolu se mnou byli konfirmováni Blahoslav Mikolášek (vnuk pana faráře a můj pozdější spolužák na střední škole) a Markéta Stuberová z Ústí nad Orlicí. Před konfirmací jsme se všichni několikrát sešli na faře ke společné přípravě a finálnímu secvičení. Konfirmace proběhla zdárně, za krásného počasí na neděli svatodušní.

V létě 1984 pan farář organizoval v Praze prázdninový pobyt pro mládež ze sboru Daubitz a Weißwasser z Horní Lužice z tehdejšího východního Německa, kterého jsem měl možnost se též zúčastnit. Početnou skupinu mládeže z NDR ve věku přibližně mezi 15 a 25 roky vedl pan farář Henner-Jürgen Havenstein, kterému s organizací pomáhal jeho mladší kolega farář Hans-Christian Döhring. Pan farář Havenstein byl velmi přátelský a společenský, schopný organizátor – později v roce 1989 spoluzakladatel hnutí Neue Forum v Chotěbuzi, v roce 1996 oceněný německým Řádem za zásluhy. Skupina čítající možná více než 60 převážně mládežníků přijela tehdy vlakem na pražské Hlavní nádraží, kde jsme se společně přivítali, odkud jsme se přesunuli do kempu v Motole, kde jsme poté bydleli ve stanech. Z kempu jsme podnikali nejrůznější výlety jak na místa v Praze, tak i několik výletů mimo Prahu. Navštívili jsme evangelické kostely U Salvátora, U Martina ve zdi a U Klimenta, ale i židovské synagogy s hřbitovem na Starém městě a na Olšanech. Na olšanských hřbitovech jsme navštívili i pravoslavný chrám, kde nám představitel pravoslavné církve, typický vousatý mužik, poskytl odborný výklad, jehož plynulého překladu z ruštiny do němčiny se tehdy pohotově ujal náš pan farář.

Dvojice hlavních organizátorů, farářů, se tehdy výborně doplňovala. Součástí pobytu byly návštěvy dalších míst v Praze a okolí, včetně Vyšehradu, letohrádku Hvězda, kde se náš pan farář ujal výkladu o bitvě na Bílé hoře a nechybělo ani koupání v Podolí a v ledové vodě na koupališti v Šárce, a ani diskotéka na závěr. 

V dalším roce pan farář spoluorganizoval setkání německé mládeže v kempu Cihelna v Pardubicích. S přípravou tehdy ochotně pomohl pan Chvojka z Trojovic, který se svým nákladním automobilem Praga S5T přepravil potřebné věci z Dvakačovic do kempu v Pardubicích. Skupina mladých lidi spolu s panem farářem Havensteinem tehdy dorazila opět vlakem na nádraží do Pardubic. Další skupina mladých ze sboru ze Severního Porýní-Vestfálska ze západního Německa přijela do Pardubic autobusem – v době hluboké totality a rozděleného Německa to byl jistě odvážný a kreativní krok spojit obě skupiny mladých lidí na území třetího státu.

Pro výlety mimo Pardubice pan farář Mikolášek tehdy zajistil další autobus z ČSAD, který řídil člen sboru pan Lát, a celá skupina o přibližně 100 lidech se tak přepravovala dvěma autobusy. Navštívili jsme jednak řadu východočeských památek, Krkonoše s kostelem v Křížlicích, ale i bohoslužby ve Dvakačovicích a následně muzeum pana Schejbala tamtéž. Velmi zajímavá byla návštěva katolického kostela v Rozhovicích u Heřmanova Městce, jehož výzdobu včetně mobiliáře navrhl a vytvořil v 70. letech Vojmír Vokolek, umělec pocházející z rodiny pardubických tiskařů a též autor dřívější výmalby kostela ve Dvakačovicích. Do vísky nedaleko Chrudimi tehdy přijely dva autobusy na prohlídku kostela vyzdobeného umělcem, kterému tehdejší režim nebyl nakloněn. Návštěva kostela byla velmi zajímavým zážitkem. Samotné pojetí výzdoby, s tématem Hlad ve světě a zobrazení lidí čtyř světadílů (se sovětským kosmonautem někde v rohu nahoře) bylo tehdy šokující a fascinující zároveň. 

Později jsem měl možnost spolu s panem farářem a polskou studentkou umění, kterou hostil na faře, mistra Vokolka v jeho pardubickém bytě navštívit. Vojmír Vokolek, tehdy již starší pán se silnými brýlemi nás provázel po bytě, ukazoval modely sochařských děl a vysvětloval podstatu a význam jeho děl ze dřeva a oceli. 

V létě v roce 1986, přibližně 3 měsíce po výbuchu elektrárny v Černobylu, organizoval pan farář spolu s panem farářem Havensteinem cestu s německou mládeží na Slovensko. Cílem byl kemp nedaleko Kežmaroku, cestou autobusem jsme se zastavili na prohlídku dřevěného monumentálního kostela Svätý Kríž nedaleko Ružomberku. Z okolí Kežmaroku jsme tehdy podnikali výlety po okolí včetně pěších túr ve Vysokých i Nízkých Tatrách.

V roce 1989 se situace začala postupně rozvolňovat a bylo umožněno i snažší cestování mezi Východním a Západním Berlínem. I tehdy se náš pan farář projevil jako velmi pohotový a zdatný organizátor, když v září zorganizoval výlet do Západního Berlína, do míst kam se v 18. století začali stěhovat čeští náboženští uprchlíci. Vedle návštěvy evangelických sborů ve čtvrti Neukölln pan farář tehdy zorganizoval návštěvu dalších míst včetně muzea Pergamon. Účast na výletu byla tehdy vysoká, snad i přes 100 lidí – členové a zejména přátelé sboru. 

Někdy na přelomu roku 1989 a 1990 navázal pan farář Mikolášek kontakt se sborem ve Furdenheimu nedaleko Štrasburku, který tehdy vedl farář Roger Foerle, taktéž schopný organizátor s výrazně mezinárodním přesahem. Po několika návštěvách faráře Foerleho a zástupců sboru z Furdenheimu a Handschuheimu ve Dvakačovicích mohl tak v květnu 1990 seniorátní pěvecký sbor pod vedením Daniela Mikoláška, syna pana faráře, uspořádat turné po Alsasku s řadou koncertů, a zároveň se řada členů a přátel sboru zapojila do výměnných, pracovních či studijních pobytů.  Byla tím tak nastartována bližší spolupráce a navázána osobní přátelství, z nichž některá přetrvávají do dnešní doby.

Z Alsaska pocházel i Albert Schweitzer, známý lékař z Lambrarene – teolog, filozof, muzikolog a varhanní virtuos, nositel Nobelovy ceny míru, jehož byl pan farář velkým obdivovatelem. Nejednou ho pan farář zmiňoval ve svých vyprávěních a ve své kanceláři na faře měl vždy v několika exemplářích jeho knihy a knihy o něm – Lidé v pralese a některé další knihy, připravené jako dárky k nejrůznějším příležitostem.

Poslední dobou se do Dvakačovic dostanu zřídka, častěji se dostanu na místa v Praze, kde jsem byl v 80. letech poprvé s panem farářem a s německou mládeží. Při cestách do Badenska nebo jižního Alsaska se rádi vracíme do Kaysersbergu, rodiště slavného Alberta Schweitzera. Při těchto příležitostoch se mi tak vždy vybaví milá vzpomínka na pana faráře, pro něhož byl Albert Schweitzer velkým vzorem.

22. 03. 2021

Bad Homburg – Praha

//////// Bohdan M. ….na moji prosbu – aby mě ti všichni Vyskočilové „vyskočili“ ////////
Jaromír Vyskočil – tedy strýc, byl i jako řemeslník velkou oporou praktického provozu – těžko lze dnes představit, co jsme museli vše samopomocí … ale i příkladem té klasické věrné lásky k českobratrské evangelické tradici. A to nejen věkem.
Jméno Vyskočil v všech podobách provázelo ty naše roky Dvakačovické.
Všiměte si jak v tomto společenstí – po všech sborech – vždy najdete rodinné propletenosti.

Mirko Vyskocil	st 24. 3. 10:04 (před 1 dnem)
komu: mně

Je to skvělý nápad, ze jste ten web zrealizovali. Ten čas neskutecne ubíhá. Ja jsem se tam odtud (ze Stican) odstěhoval skoro před 30 lety, a poslední roky se tam dostáváme 2 – 3x do roka..
Nize tedy krátce ke dvěma bratrům Vyskocilum (ještě byl 3., nejstarsi bratr nar. 1935, který ale již nežije, bytem ve Slatinanech)

Jaromir Vyskocil (*1939) – krurator (byvaly), bydli ve Sticanech ve statku po předcích  
– syn: Jaromir Vyskocil (*1971)
– dcery: Jana Penazova (*1973), Iva Kafkova (*1976), Eva Jelinkova (*1976)

Mirko Vyskocil (*1940) – muj otec, bydlištěm tez ve Sticanech  v dome postaveném v 70. letech (pres cestu od statku)
– syn Mirko Vyskocil (*1970), Petr Vyskocil (*1978)
– dcera Hana Vyskocilova (*1973)