Vzpomínky rodiny Kopistovy

 na pana faráře Adriana Mikoláška

Byla dvoubarevná, rudobílá, placatá doba, značně zjednodušující vše pro všechny zúčastněné. Ta doba hovořila jasně: „Buď jsi  myšlenkově souhlasící a pak máš šanci, nebo jsi schopný samostatného myšlení a tím pádem jsi pro nás nebezpečný a bezperspektivní“. Panická hrůza ze všeho nemarxistického byla všudypřítomná, ideovost ve všem, zejména v propagovaném angažovaném umění otravovala každého. Jakékoliv jiné, tedy velmi nevhodné, myšlenky před jejich zveřejněním spolehlivě zadusila vždy bdělá cenzura. O nástupech do škol a do zaměstnání rozhodovaly kádrové posudky, mnohdy iniciativně tvoře-né morálně a ideologicky poznamenanými individui.

Byl hlad po všem, co by přinášelo odpovědi, zejména na otázky, které s sebou nese mládí. Ale ani těm starším se nedostávalo dostatečného objasnění toho, o čem kdo pochyboval, nebo toho, co  třeba i jenom tušil. Doba připouštěla jen to dvoubarevné vnímání světa. My, tenkrát mladí, jsme věděli až příliš dobře, kterou tu barvu nenávidíme a proč. Oni totiž naši dědové a otcové nám stačili dostatečně a včas sdělit svoje zkušenosti s tím novým režimem, který vše staré a dobré boural, a nové pořádky, mnohdy i krvavě, zaváděl. Korunu pak tomu všemu nasadila „bratrská pomoc“ pod vedením tehdejšího SSSR v roce 1968 a všechny důsledky z ní plynoucí.

Bylo velmi těžké veřejně stát za svým, od oficiálního směru, odchylným přesvědčením. Nebo přihlásit se k víře, nebo dokonce tu víru studovat a pak ji šířit a udržovat. Křesťanství bylo na okraji společnosti. Vše-ho znalí a všude bdělí církevní tajemníci odváděli zarputilou, slídivou práci, mnohdy pod taktovkou STB.

Našlo se však nemálo těch, kterým bylo dáno do života jakési poslání, které ani nemuseli hned vnímat. Jen měli vnitřní potřebu za něčím, třeba z počátku ani nedefinovaným jít. A ta touha postupem času naby-la přesné obrysy a směr a cíl. Byla silnější než všechny směšné výhružky režimu a chrastění vězeňskými řetězy. Ta touha byla čistá, tudíž neporazitelná, chtěla šířit jen toleranci, porozumění a pokoru. A to jsou pro všechny autoritativní režimy smrtelně nebezpečné elixíry.

Naše rodina se s takovým člověkem setkala. Byl to pan Adrian Mikolášek, farář ve Dvakačovicích.  Tedy v těch Dvakačovicích se kterými je svázána naše rodina historickými pouty. Na hřbitově máme hrobku s nejstarší doloženou pochovanou Ludmilou (†1781). Můj děda Jan daroval cihly na výstavbu fary a po našich ručně vyráběných cca 100 let starých cihlách z Kopistovy cihelny z Úhřetic se dosud chodí  po chodníku mezi dvakačovskou farou a kostelem.

V roce 1960 přišel pan farář Mikolášek do Dvakačovic. Pastorační služby se ujal po PhDr Antonínu Ver-nerovi. Záhy si získal důvěru a přízeň farníků. Doba ale nebyla nakloněná duchovnímu životu. A na-jednou tu byl někdo, kdo přinášel hřejivé světlo do toho jednotvárného, studeného času.

Přišlo jaro 1968 a s ním naděje na normální život bez všudy přítomné všemocné partaje a jejich nohsledů. Byla možnost podívat se i do zahraničí do zemí na západ od nás. To bylo dříve téměř nemožné. Pan farář zorganizoval autobusový zájezd farníků a jejich rodin do Kostnice.

Bylo to při příležitosti výročí upálení Mistra Jana Husa. Vyjelo se ve středu 3. července od evangelické fary v Chrudimi. Sestřenice Jana má ve svých poznámkách napsáno, že to bylo ráno o sedmé hodině a pokračovalo se do Lán na hrob presidenta T.G. Masaryka a dál přes Plzeň do Domažlic.  Druhý den to již byl bavorský Regensburg a Dachau. V pátek 5. července dojeli do švýcarského Gottliebenu na břehu Bo-damského jezera. To místo je spojeno s naší historií. Mistr Jan Hus tu byl vězněn mezi 24. březnem a 3. červnem 1415 na hradě kostnického biskupa Otta. V sobotu 6. července se všichni účastníci zájezdu set-kali se starostou města Kostnice na tamní radnici. Společně se pak odebrali k Husovu kameni. Bylo 533. výročí upálení  Mistra Jana. K tomu pomníku Husovy pravdy položily květiny. Mnohým účastníkům zá-jezdu se naskytla příležitost poprvé a naposled ve svém životě blíže poznat město tak těsně spjaté s naší minulostí. Město, kde Mistr Jan Hus pobýval od 3. listopadu 1414, posléze zde byl vězněn v Domi-nikánském klášteru a později ještě ve Františkánském klášteru. Důsledky jeho mučednického konce na hranici 6. července 1415 jsou všeobecně známé. Zájezd skončil 9. července návratem do Chrudimi. Pro mnohé účastníky to byl dosud nepoznaný zážitek. Dlouho se o tom u nás povídalo. Ono totiž chtít vy-cestovat na Západ před rokem 1968, bylo pro větší křesťanskou skupinu jen blouznění v oblasti potřeště-ných snů.

Pro připomínku toho zájezdu jsou zde tři fotografie, které nafotily moje sestřenice Jana Nermuťová a její matka Milada, sestra mého otce Vítězslava.

  5.7. 1968 Gottlieben – pan farář Mikolášek (uprostřed, vysoký s brýlemi) hovoří k účastníkům zájezdu

(foto Jana Nermuťová z Chrudimi)

6.7.1968 Kostnice – pan farář Mikolášek (nejvyšší zleva s brýlemi) s představiteli města a účastníky    

                                 zájezdu nesou květiny k Husovu kameni (foto Jana Nermuťová z Chrudimi)

6.7. 1968 Kostnice – před Husovým kamenem …dvě sestřenice Jana Nermuťová (vlevo) a Hana Hývlová (korále kolem krku  (foto Milada Nermuťová z Chrudimi, roz. Kopistová z Úhřetic)

Velmi podobný zájezd zorganizoval pan farář Mikolášek ještě jednou za rok, zase v červenci 1969  do stejných míst. Potom již nic podobného nešlo. Nastala doba komunistické normalizace, tedy vyhazování nepohodlných lidí z jejich pracovních míst, obnovování moci té jediné „správné“ komunistické strany. Dříve jasnící se oblohu zatáhly šedivé mraky marxistického pokroku za asistence okupační Sovětské armády „osvoboditelky“.

Když u nás v sedmdesátých letech bydlela matka mého otce Milada, často se stavoval pan farář Mikolá-šek u nás ve Vysokém Mýtě, aby s ní pohovořil, zeptal se na zdraví a podělil se o to, co je ve sboru nové-ho. Při těchto rozhovorech jsem se ptával na to jak je venku za hranicemi. Taky byla nějaká zmínka o tom, jak to chodí v izraelských kibucech. Pro nás tehdy dost neznámé téma.

Při jedné takové návštěvě jsem vytáhl z rodinných papírů průvodní list našeho předka Jana, který se vracel z Velké francouzské války v roce 1798 domů do Úhřetic. List je psán „podivným písmem“ pro nás, produkty moderního vzdělání, je nečitelný. Když jsem ho míval v ruce, vždy jsem si připadal jako analfabet. Přečíst ho bylo prostě nemožné. Ukázal jsem tedy tu listinu panu faráři a ten ji přečetl a já si ten překlad zaznamenal. Od té doby je tahle listina jasným historickým dokumentem pro mne i pro ty, co přijdou po nás.  

Jednou se u nás ve Vysokém Mýtě stavil farář Mikolášek. Sedli jsme si v jídelně ke kafi a nějaké té bá-bovce, co měla naše matka po většinou připravenou. Sedělo se a povídalo a najednou pan farář vytáhl z kapsy u saka papíry s tezemi ke své doktorské práci na téma „Samaritáni na hoře Garizim, Židé na hoře Sijón“. Přečetl jsem si to vše a založil do jedné z biblí, co ležely v té jídelně na parádní polici i s dalšími hodně starými knihami.

Byl rok 1984 a vše neútěšné kolem. Žádná velká perspektiva, jen „držet hubu a krok“ a tak ve mně začala zrát potřeba vzít štětec a něco jen tak namalovat. Prostě  takový osvobozující útěk od reality. Už tehdy mě zajímal smysl existence všeho, zákonitosti pohybu všeho atd…. Najednou jsem si vzpomněl na ty teze doktorské práce faráře Mikoláška. Sedl jsem si k sololitové desce natřené bílou základovou barvou a začal malovat olejovkami na tu bílou čistou plochu. A tak nevinné povídání s farářem Mikoláškem u kafe za nějaký čas přineslo tohle malování, které si dovoluji pro představu čtenáře předvést.

Pro někoho to bude nesmyslné čmárání bez myšlenky, ale pro mne to byla úvaha o stálém tisíciletém koloběhu  „život – kniha – smrt“. Pro vysvětlení: Jsme součástí živé hmoty. Život nám byl dán jako dar, poznejme tedy to vše, se vším všudy. Poznejme ten život i s pomocí knihy všech knih, kterou podle mé fantazie farář Mikolášek rozdělil svou doktorskou prací na tři díly: Samaritáni na hoře Garizim, Židé na hoře Sijón  a Křesťané na celém světě. A smířeni s tím vším poznáním přijměme na konec toho všeho nám všem danou smrt. Nebo zkráceně též Život – Poznání – Smrt. A tak se ten koloběh odehrává po všechna ta tisíciletí dál a dál… Ten koloběh, tak jak je popsán, je klidný a přirozený. Kéž by tomu tak bylo vždy a všude.

A pak po tom všem trmácení v tom rudém lágru se sovětskou armádou v zádech přišel rok 1989 a koncem toho roku přišla i nová naděje. Těšil jsem se na to, až budeme moci hospodařit opět v Úhřeticích. Pak bude jistě i čas setkávat se, tentokrát již na faře ve Dvakačovicích. Osud ale rozhodl jinak. Do Úhřetic jsme se vrátili až na podzim v roce 1993. To už tu pan farář nebyl rok a půl mezi námi.

Nechtěl bych, aby tyto řádky vyzněly jako formální óda na „Velkolepou velikost“ kohokoliv. Je to vzpo-mínání na trochu toho vlídného světla a lidského tepla, v době tmy a chladu, které pan farář Mikolášek šířil mezi námi.

Jaroslav Kopista

Úhřetice 10.4. 2021