V mateřské škole se divili, proč si myslím, že můj táta je pilot. Slýchával jsem totiž doma velmi často, že „táta zase někde lítá“. Dnes si jeho přístupu k pastorační práci velice vážím. Nejinteznivnější společné prožitky jsou pak dva: Cesta a dvouměsíční pobyt ve Štrasburku v závěru jeho ročního studijního pobytu spojeného s bádáním o Samaritánech (to mi bylo přesně 10 let) a příprava na konfirmační cvičení – objevování jeho pohledu na svět v době mého hledání svého místa v něm. Silné jsou také momenty pubertálního vymezování se – „tohle nikdy dělat nebudu“ a současného stále častějšího přistižení se při věrném kopírovní. Nejsilnější pak je asi vděčnost za nenápadné ale účinné směrování mé kariéry soustavným důrazem na vzdělávání se.

Daniel (syn)