Tátovy zájezdy byly pro všechny zúčastněné  ve své době zajímavé a důležité. Věnoval jim hodně energie a zájem lidí  ho těšil. Zaměřoval všechny podobným způsobem : především na navazování přátelství s lidmi z jiných  evangelických  sborů  v Čechách i za hranicemi,  putováním po stopách osobností a událostí z protestantských dějin a zároveň po cestě prohlídkou některých kulturních památek a přírodních krás. Tak se zájemci pohli podívat autobusem na Moravu po stopách Komenského,  do Wittenbergu a na hrad Wartburg , kde žil Martin Luther, v roce 1968 do Kostnice k památníku Jana Husa  nebo  těsně po revoluci do západního Berlína do Neudorfu na místo, kam se uchýlilo mnoho evangelíků  v době Pobělohorské. Nešlo o cestovní kancelář dnešního typu. Bez kontaktů a dojednané pomoci hostitelů,  by se zájezdy nemohly uskutečnit.
Tatínek si svoji práci a čas také neúčtoval, vybíraly se peníze jen na nutné výlohy – skromné ubytování nebo stravování.
Také výměnné pobyty a návštěvy na oplátku byl způsob, jak v dobách malých příjmů pobývat v zahraničí, zároveň se  učit  cizí jazyk a získávat přátele. Tatínek znal hodně farářů z Východního Německa, kteří  společně s ním pomáhali  mnohým rodinám  ( starším i mladým zájemcům) cestovat, poznávat a navazovat vzájemné  přátelství – střídavě v Německu a také  v naší republice  v Čechách i na Slovensku  (ať už byli z Gubenu,  , Goerlitz nebo z Berlína ).Bylo by to dlouhé vypočítávání všech dojednaných návštěv, poznávacích pobytů, brigád atd. Tatínek samozřejmě po revoluci mohl tutu činnost ještě zesílit a využít svých jazykových znalostí i navázaných kontaktů a konečně pomoci svým přátelům vidět, jak se žije a hospodaří třeba na hranicích Německa a Francie u Strassbourgu.
Pro mne byl např velkým zážitkem společný týden  českých a německých dětí  u Severního moře – ještě v létě 1969.  Potom jsem se účastnila hlavně pobytů německé mládeže u nás, jako dospělá již jako výpomoc jazyková a organizační.Tatínkova organizační činnost v této obalsti byla důkazem jeho snahy spolupracovat s těmi, kteří jako on chtějí odbourávat předsudky  a paušalizování, co se týče národností, vyznání apod. Kdo by znal např tatínkova přítele pana Deckera z  Aachen, který byl do vysokého věku činný v Amnesty International nebo pana faráře Havensteina z Daubitz,  který opakovaně připravoval prázdninové pobyty nejen pro Němce, ale i pro české a polské účastníky , tak by to musel uznat.Maminka někdy oprávněně poukazovala na časovou i fyzickou  náročnost organizace zájezdů a ani já jsem vždycky nejásala z „rodinné dovolené“ , která moc soukromí  neposkytovala, protože se odehrávala  za doprovodu jednoho až dvou autobusů. Tatínek měl více  trpělivosti s ostatními než s naším , mnohdy kritickým doprovodem. Ale hodnoceno s časovým odstupem to vidím úplně  jinak, i maminka to po smrti táty přehodnotila a jeho velký svět kontaktů jí pak scházel.