Text podcastu pro ČCE Jana Mikoláškova

Ježíš, unaven cestou, usedl u té studny. Bylo kolem poledne. 7  Tu přichází samařská žena, aby načerpala vody. Ježíš jí řekne: „Dej mi napít!“ 8  Jeho učedníci odešli předtím do města, aby nakoupili něco k jídlu. 9  Samařská žena mu odpoví: „Jak ty jako Žid můžeš chtít ode mne, Samařanky, abych ti dala napít?“ Židé se totiž se Samařany nestýkají. Jan,4 ..

Kdo jsou Samaritáni?

Začnu od konce. Když byste navštívili dnešní Izrael, zjistili byste, i když by Vás tam asi nepustili, protože se jedná o vojenské pásmo, že zde žije ve vesnici Kyriat Luza na hoře Garizim u města Nablus na západním břehu Jordánu    malá menšina – asi 800 – Samaritánů. Jméno je odvozeno od názvu území z biblických dob – Samaria hebr. Schomron, Samaří.Tito Samaritáni  nebo Samařani uznávají za svou “bibli” pouze  jednu část té bible, kterou známe my – a sice jen její začátek 5 knih Mojžíšových zvaných též knihy Zákona 

Jejich  náboženské centrum je na hoře Garizim, kde kdysi, dřív než v Jeruzalémě, stávala svatyně. Svatyně na hoře Garizim stála v místech,  ke kterým se váže řada biblických vyprávění  právě z těch 5 knih Mojžíšových jako např. o studni praotce Jákoba, kterou zmiňuje v setkání s Ježíšem Samaritánka, jak vidět znalá těchto příběhů. Táta ve své práci vychází z toho, že 5 knih Mojžíšových je dílem Samaritánů.

Chrám na hoře Garizim se stal časem jablkem sváru. V Jeruzfalémě  byl  za krále Šalomouna (10.st. př.n.l.) postaven chrám nový:  kde byl chrám, tam bylo centrum, kontrola pravověrnosti…chrám, jako symbol…Který je důležitější ten v Jeruzalémě nebo na Garizim ?Tento  spor se ozývá v rozhovoru Ježíše a Samaritánky. 

V době Ježíšově už svatyně na hoře Garizim nestojí. Jeruzalém a jeho chrám je považován za to jedině pravé a tomu, že by byli Samaritáni zbytkem původního starého Izraele a ne pohany, tomu nikdo nevěří a nejlehčí způsob jak něco popírat, je n*epřátelství.

Táta svou prací prvenství stáří Samaritánů jako původního starého Izraele vědecky – např.rozborem stáří písma jejich 5 knih Mojžíšových atd. doložil, ale jeho práci, jde o víc. Jde mu o spravedlnost, pravdu. Říká totiž, že spravedlivé by bylo přiznat Samaritánům jejich převahu co se týká stáří, ale zároveň uznat, že vývoj v Izraeli šel dál. 

Táta novému vývoji rozuměl.  Rozuměl snaze proroků o jeden chrám, který by čelil lidské náboženské tvořivosti, která hrozila, když bylo svatyní po zemi spousty a rozuměl jejich snaze  nezůstat jen u tradicí a forem, ale naplnit je tím, co představovaly, označuje ji za reformaci. V tomto smyslu nazývá Samaritány Israel Zákona, Ježíšovy současníky Israel proroků a dokonce  křesťany Israelem evangelia.

Svou prací upozorňuje na to, jak vzniká nepřátelství, když se začnou věci historické a věroučné míchat. Vidí chybu v tom, že nebyly vyslyšeny obě strany, ale jen ta, která časem získala převahu – ta novější,  početnější, mocnější – ta židovská. Bezpráví se ale podle něj  stalo vlastně  oběma – Samaritánům- v tátově označení Israeli Zákona – tím, že nebylo uznáno jeho historické prvenství a Židům – Israeli proroků – jeho pokrok ve věrouce. Je to tedy nepřátelství, které nemuselo být….

Koho to dnes zajímá ? Pro koho je to dnes důležité? Pro tátu to důležité bylo, protože jde o fenomén, který se stále opakuje. Kdybyste tátu znali, věděli byste, že tohle byl základní rys jeho osobnosti – spravedlnost, nazývat věci pravým jménem, i když za to člověk často potlesk nesklidí.

 To, o co tátovi šlo, nazýval ve svých kázáních “nové myšlení.” Když narazil na otázku Samaritánů, bylo mu  nejprve důležité, zjednat Samaritánům spravedlnost, nazvat je pravým jménem, neboť spravedlnost je podmínkou nového začátku, cestou ven z nepřátelství, cestou ke smíření. (Je známý též tím, že se velice snažil o smíření Čechů a Němců po 2. sv. válce).

Když mluvíme o jeho novém myšlení dostáváme se  k těm biblickým příběhům, které stály na počátku jeho bádání o Samaritánech – Setkání Ježíše se Samaritankou u studně a příběh o milosrdném Samaritánovi. Jejich výklad je příkladem toho nového myšlení. Té třetí možnosti. 

Ani v Jeruzalémě ani na Garizim, ale v duchu a v pravdě. 

Toho třetího, který zahanbí ty dva před ním. Oba příběhy hovoří o touze po tom pravém. Tahle touha vi, koho se ptát, kdo je ten pravý – který ví, “kterou cestou”

Je ale potřebí se do těch příběhů zahloubat, zaposlouchat, pohrát si s nimi a udělat z nich např. pisničku.