„Náš venkovský pan farář, rozměrem světový misionář“
ThMgr.Blažena Kohoutová

Náš pan farář- Adrian Mikolášek- byl příkladem velmi aktivního pastora misionáře v době komunismu. Navíc na venkovském velmi rozptýleném sboru, kde dopravní obslužnost byla a je minimální. V sídle sboru ve Dvakačovicích jsme jej potkávali, když odcházel  a nebo se vracel z cest po sboru. Denně trpělivě navštěvoval rodiny a členy sboru, aby je učil, posiloval ve víře, zval na bohoslužby a dění sboru, vyučoval jejich děti a nebo aspoň udržoval nějaký kontakt, aby se členové úplně neodcizili. Mnohokrát jsem s ním zažila i velmi nepříjemné přivítání, které většinou zvládl s porozuměním a s láskou a nebo se bez emocí rozloučil a vrátil do rodiny  příště. Nechápala jsem, jak ty urážky mohl snášet. Někteří kolegové faráři říkali, že Adriana dveřma vyhodí nebo nepustí a jemu to nevadí, příště přijde oknem. Fascinující na jeho misionářství nebylo jen to nezvyklé nasazení sedm dní v týdnu usilovné práce, ale i to ohromné odpuštění a zapomenutí všeho negativního, aby mu to nebránilo a neubíralo energii v jeho další práci. 

Misionářský byl i jeho přístup k lidem na okraji sborového života nebo mimo sbor, kteří přišli požádat o křest, sňatek nebo pohřeb. Nikdy nikoho neodmítl. Velmi jemně s nimi probíral uchopení případu a křesťanství vůbec. Vždycky říkal, že to je začátek a radoval se z toho. Pak následovaly jeho návštěvy a kontakt. Dlouhodobá odpovědnost. Možnost pro všechny, aby mohl úplně každý slyšet o Kristu a mohl ho hledat. Tyto akce navíc vítal jako jako úžasné misijní příležitosti, na kterých mohl oslovit co nejvíce lidí mimo sbor a církev. Vědomě tomu uzpůsoboval svou zvěst. Nemluvil o tom běžně, tiše to tak dělal. Řekl mi to až v rozhovoru, když jsem se připravovala na svou službu, a řekla, jak bych nejraději nedělala pohřby. Pamatuji si, jak ten jeho obrácený pohled na věc byl pro mě fascinující!

Pro lidi ze sboru, ale i pro lidi z okolních sborů a lidi z jiných církví i mimo církev pořádal různá setkání a výlety. V době uvolnění památné cesty například do Kostnice na místo upálení Mistra Jana Husa a další pamětihodnosti, zejména spjaté s naším vyznáním. I v nejhorším období se snažil zapojit  členy sboru a brával na výlety na církevní akce- někdy jsme se tísnili i čtyři osoby na zadních sedadlech auta, abychom mohli zažívat sílu plného kostela a velkého společenství. Cestou zpět jsme s jistotou navštívili čtyři až pět rodin spřátelených a nebo ze sboru. Další neděli bylo jisté, že někoho během ohlášek pan farář vyvolá, aby zbytku sboru poreferoval. 

Když bylo zakázané skoro všechno a nebylo možné konat zájezdy, organizoval po nedělních odpoledních pan farář tak zvané Světelné obrazy z cest, kterými prováděl sám a nebo zval hosty, aby se podělily s ostatními o své zážitky. Ti, kteří měli pocit, že bohoslužby jsou zastaralé a pro ně již ne tak dobré, přicházeli rádi na nedělní odpoledne. Přijížděli i  lidé odjinud a i mimo církev a zůstávali při kávě sedět i dlouho po skončení. Byly to zase další z jeho typicky vytvořených příležitostí, kde mohl zvěstovat, hovořit o historii, o pospolitosti, o víře. I tato setkávání zahajoval a končil modlitbou, krátkým čtením a písněmi z našeho zpěvníku.

Pan farář měl především živou kartotéku v hlavě a data ve svém malém modrém notesu, který měl vždycky při sobě – měl tam zapsány všechny narozeniny a úmrtí. Věděl všechny informace o rodinách, kam se děti odstěhovaly, koho si vzali, kolik mají dětí a jaké, kdo je s kým jak příbuzný. Přestože ve sboru dávno nežili, všichni byli zváni a všichni vítáni. V ohláškách na nikoho ani z těchto nezapomněl – jejich narozeniny krásně připomínal v ohláškách a vytvářel tak ve sboru povědomí a budoval trpělivě pospolitost. Pan farář měl vždy i přesnou informaci, kdo je kde v nemocnici nebo v domově důchodců. A zahrnul ho do svých laskavých návštěv. Na území sboru byla i Léčebna dlouhodobě nemocných v Přestavlkách. Organizoval tam zpívání mládeže ze sboru po pokojích plných ležících pacientů, vždy na vánoce, ale i různě během roku. Rád přinášel těm lidem radost. Mám pocit, že i tam znal historii každého pacienta, protože když jsem se s někým začala bavit, hned mě o něm cestou zpátky něco povyprávěl. Tak například podpořil i mé následné samostatné návštěvy jedné milé paní farářové, které pak pro pro můj život  byly v mnoha směrech  velmi obohacující.

Když nemohl učit děti náboženství ve školách nebo se rodiny bály, aby to kariérně neuškodilo, jezdil učit tajně do rodin. Na každé vsi měl jednu nebo více rodin, kam pravidelně docházel a učil děti, připravoval na konfirmaci a také třeba na dětské vánoční slavnosti. Jedna věc mi vystupuje do popředí – když jsme sbírali známky, sbírali jsme v tom období všichni a on měl síť sběratelů, aby mohl zahraničními velmi ceněnými známkami podělit všechny děti! Když jel na cesty, přivezl něco interesantního, čím zase všechny děti podělil. Když si představím, že to šetřil ze svých mizerných diet a z dárků, které dostal sám, připadá mi to neskutečně veliké a obětavé. V dětech posiloval jejich nadání, v mnoha rodinách doporučil a podpořil hudební nebo jiné vzdělávání dětí, zaujímal děti k poznávání historie, cestování, učení se jazykům, na což měl i speciální zahraniční metodu. Bylo o něm známé, že sám umí sedm. Vždycky říkával, to není nic zvláštního, lidský mozek je uzpůsoben tak, že běžný člověk může mluvit až deseti bez obtíží, obdarovaní lidé ještě více. Když vysvětloval v hluboké totalitě, jak moc to je důležité umět se domluvit, kamkoliv přijedete, abyste nebyli o nic ochuzeni, bylo to přinejmenším vizionářské. Doteď na to řada lidí vzpomíná, jak je učil základy nějakého jazyka, pomáhal i s učením do školy, bral na setkání s cizinci, aby zvýšil motivaci a dal příležitost. Cizinecké návštěvy skupin i jednotlivců bývaly na faře častým jevem. Pan farář je vždy vědomě brával na návštěvy do rodin a také na bohoslužby nebo na další speciální akce, které moderoval.

Pokud se našel ve sboru aktivní člověk nebo dítě, mohl si předem být jistý jeho podporou. Pro mnoho dětí v té době to byla opravdu velmi cenná a rozhodující zkušenost  a rozvoj. Pan farář sám vstával denně před čtvrtou hodinou ranní a poslouchal zakázaná rozhlasová vysílání. Pak četl oficiální denní tisk. Teologickému studiu, přípravám kázání věnoval časně ranní a pozdní večerní čas. Přes den sloužil. Pomíjím jeho obdivuhodnou badatelskou práci o Samaritánech, za kterou získal doktorát, i jeho teologické svobodné úvahy i diskuse, protože z pohledu člověka ve sboru je mnohem více rozhodující vlastní služba, reálný život, jeho přístup a práce.

Jednu pro mě poučnou a fascinující věc bych ráda zdůraznila v souvislosti s naším panem farářem. Každému člověku, úplně každému, i tomu nejposlednějšímu, věnoval neskutečnou úctu. Několikrát jsem zažila, že ho staří lidé z okraje společnosti až obtěžovali. Jednou po odchodu takové sestry mi na nějakou mou poznámku začal mile vyprávět jejich příběh a pro co je ona i další takoví v očích Božích i našich tak vzácná. Bylo to velmi poučné a velmi poučně podané v mém pubertálním věku, to člověk opravdu nemohl neakceptovat. On neznal hraní si na vyvolené nebo lepší. Neznal uzavřený kruh. Jeho výzva byl boj o úplně každého člověka. 

Určitě není záměrem mé vzpomínky poskytnout celkový dalekosáhlý obraz našeho pana faráře, natož dopadů jeho služby kazatelské, jsou to střípky dokreslující obraz, který po něm zůstává. Mluvil vždycky obdivně o svém bratru misionáři, kterého si velmi vážil. Když se ale dívám na jeho život a práci tady a v totalitní době – on byl ten veliký misionář světového rozměru! On dělal tu poctivou misionářskou práci v rozpadlém sboru, on přiváděl zpět lidi ke Kristu, on byl ten, kdo neúnavně každodenně obcházel sbor, překonával únavu, a pořád s velkým nasazením pracoval. Podle ovoce poznáte je.