Připojuji se k vzpominkam meho bratra Bohdana. Sice si na dědu Adriana pamatuju lepe, ale po emigraci rodičů jsem ho moc často nevídala. I proto, že pozvání k nám vždy využil na cestu kolem Evropy. Nějak jsem toho nelitovala, spíš jsem obdivovala jeho dobrodružství.  Malá « ochutnávka » toho, co jsem zažila je vzpomínka na to, když nás navštívil během podzimních prázdnin ve Španělsku. Ten den s nim jsme stihli navštívit nejen asi jediný evangelický sbor v Barceloně, ale i obejit všechny « pamětihodnosti » celé Barcelony….nevim, kdy to na mne přijde taky, ale podle zkušenosti, kdyz jsem po 89 někdy jezdila s tátou po koncertech jsem poznala, že to je asi dědičné. 

Hlavně  si pamatuju, že  mně pořád něco učil. Že mně  vůbec vnímal, mně při jeho jakési nepraktičnosti vždycky překvapilo. Když se jelo večer odněkud domů , tak mně například učil francoužštinu (navštěvoval francouzské gymnasium) a francouzské písničky (jeste je dobře umím), když jsme jeli kolem mista, kde nebylo vidět nic, výprávěl o dějinách … Pamatuji si  taky jeho lítost, nad vyhozenými penězi, kdyz jsme (byl u  nás na krátké návštěvě) si zašli na zmrzlinu a on vypočítaval, které jízdenky by si za ty peníze mohl koupit. I když jsem zrmzlinu měla ráda, docela jsem to chápala a chápu.  Že se mu zdála velká škoda lít alkohol přez ovocný salát, taky.

Na příležitost, kdy mně « udělal » v mladém věku- byla jsem asi tak čtyřletá – trvající poznamenání – tatoo – na koleno svoji «průpisovkou » si už moc nepamatuju, ale když kouknu na ten modrý bod, který je vidět dodnes, tak se my vybaví černý pokoj v Dvakačovicích, stůl, klavír a jeho sako, kývání hlavou a « nějaká  » rozvážná řeč a « vážnost » s kterou se všemi, i s malými dětmi konverzoval. « Každodenní  » scény mně moc nenapadají,  jen ta, kdy mně v neděli ráno, byl nějak ve spěchu, asi do kostela, na moji prosbu, že mám hlad ukrojil tak tlustý krajíc chleba, že jsem nevěděla, jak do něj kousnout. Aleměla sem ho za to všechno ráda, i za ten chleba, protoze mi připadalo,  že to se mnou myslel dobře (asi mi vlastně napadlo se zeptat  jeho, protože babička, jako často, kvůli něčemu trestala moji takzvanou rozmazlenost, nebo jsem z jiných důvodů propásla snídani).

Kdyz umřel, pomáhala jsem spolu ze Zorkou babičce, vyklízet jeho, jak rikal « archlív ». Malá místnost naplněné hlavně dokumenty. To už mně bylo dvacet, studovala jsem uměleckou školu a krabice, které jsem tam našla, pro mně byly uplný poklad : různé staré negativy od skleněných desek, po 6×6 až k relativně novému« Kleinformatfilm ». Samozřejmě jsem zabránila tomu, aby byly podle pokynu babičky vyhozené – nějak prý to foceni neměla ráda. Odvezla jsem si je domu a během několika měsíců jsem zmizela do « Dunkelkammer ». Ještě  mám z té doby několik děr na teplákách z chemikálii, kufr zvětšených fotek a film, který  jsem ještě nestihla najít. Film a fotky, se kterými jsem dělala několik výstav, instalací atd…..