Milí jmenovci,
docela’s mě zatížil Bohdane prosbou o rychlou reakci – je to trochu složitěší, koronáč se u nás v Česku silně rozvíjí, Petr a Katkou (nejstarší syn) už oba měli, Mája má jiné komplikace, Jana ještě nebyla očkovaná a já mám už obě od Pfizera, situace není příznivá, vidíš na netu …

Nicméně: pokud jde o Tvého tatínka, mé vzpomínky jsou příležitostné a kusé, nebyli jsme ani jednou ve společném seniorátě, zpočátku jsem byl v poděbradském, později v poličském, dá se říct vždy v sousedství. Nemohl bych napsat něco souvislého, jen střípky – a ty jsou v každém případě milé; nepamatuju se na Adriana jinak, než s „jeho“ úsměvem. Reagoval tak i na nepříjemné narážky, jakoby nechal Nejvyššímu prostor na to, aby doplnil zatím neviditelné nebo v současnosti nezřetelné, protože jeho život nebyl závislý na tom, aby měl vždycky absolutní pravdu. Potvrzuje to i jeho práce, která musela počítat s nepochopením, případně odmítnutím, protože hýbala do té doby nehybnými dogmaty. Měl nadhled, s nímž žil svobodně – a tak i vychovával vás – děti – zase v poskytnutém novém prostoru, tam kde žádný ani viditelně nebyl; proto ve spolupráci s Tvou maminkou jste na vesnici a za komunismu vyrostli jako „soubor“, kde jednotlivé články rodiny ví o těch napravo, nalevo a především i vedle vás – dole – i s tím Nahoře … Ve vzpomínkách jste dohromady – nakonec i na nahrávkách – , i když jste pochopitelně později šli každý svou cestou. Snad nikoho neoprávněně neshodím, když na závěr řeknu, že u vás doma (kde jsem taky párkrát byl) víc záleželo na pohodě a svobodném neomezeném myšlení a rozhovoru, než na rodinném pořádku; za to můžete všichni „Mikolášci“ děkovat Pánu Bohu – a upřímně svým rodičům.

Bohdan s Janou, tentokrát Pivoňkovi
(tátův kolega z Vysočiny přítel mých písí)