Táta

V nejstarších mých vzpomínkách ze Zásmuk mě bere na kolena a vykládá o tom, co právě dělá. Asi  jsem ho vyrušil  od přípravy kázání nebo studia. Za to se na mě nezlobil,  ale jeho pokárání spojeného s  výkladem toho, co a proč nemáme dělat mámě a na veřejnosti, jsem se bál.   Měl kolem sebe knihy a psací stroj a stojánek s razítky a kalamář na tmavém psacím stole. Pamatuji si, že jsme objevili červené hliněné polštářky s podivnými značkami. To bylo první setkání s tátovým bádáním o dávných časech Babylonských věží a králů a pro mne to byl podnět pro pozdější  zájem o archeologii.

Další vzpomínka se váže na cestu autobusem do  Kostelce nad Černými lesy, kde trávil dlouhý čas na léčení.  Asi s námi byl venku v parku u nemocnice, možná v nemocničním pyžamu a plášti, ale to nevím. Zato si pamatuji  malou budku ze které se dala vytočit hlava ptáčka se zobákem a ten uměl  z bidýlka sezobnout přichystanou minci. Pár neznámých lidí přistoupilo na naši hru a nechali se překvapit  tím, že ptáček sezobl a nevrátil jejich penízky.  Asi to moc solidní nebylo.  

Táta trávil dlouhý čas také v sanatoriu  ve Vyšných Hágách na Slovensku. Pamatuji si snítku rýžové slámy. Sotva asi byla z Tater, ale spíš z jižního Slovenska stejně jako s hrozny, které jsme možná víc než jednou dostali.  Ty hrozny potom visely na půdě na provázku a asi jsme je potají trošku ozobávali.

Nejdelší dobu jsme v mých vzpomínkách byli spolu na Albeřické chalupě tety Ity (Edity) v Krnonoších. Na cestách po horách nás táta učil zpívat francouzské písničky a tu o kocourovi i v jeho českém překladu. Bylo to v době, kdy se měla narodit a narodila se Věrka. Byli jsme tam také v Rýchorách u Wisingerů, kde byl potok a rybníček se pstruhy. Za tetou jsme jezdili na Lysečiny, kde teta dělala v kuchyni. Vozil nás tam bryčkou její známý.  Pomáhali jsem mu skládat z vozu seno. Já ho nabral vidlemi a dával vikýřem na půdu, kde ho ukládal Blanda. Na ty vidle jsem bratra napíchl, ale jen do kosti nad okem. Nepamatuji si, jestli to krvácelo. Asi jen málo.

Z tetiny chalupy si pamatuji i odpolední klid za pecí, který nám táta naordinoval tak, jak sám byl celý život zvyklý. Bylo to pro mne zvláštní. Doma už jsem určitě dávno po obědě nespával.  A  ze zahrady si pamatuji vůně libečku a rostlin kolem potoka.  Asi nám táta vykládal i o květinách a přírodě a horách. Ukázal nám krásnou  Parnasii (Tolii bahenní). Za pár let jsme ji našli na mokré louce v Pusté Rybné.

V Zásmukách byl táta vikářem v maličkém sboru, který užíval jako kostel synagogu koupenou od místní židovské obce. Na čelní stěně byly znázorněny desky zákona s nestejným počtem přikázání na první a druhé desce. Pro mne to bylo zajímavé, táta to možná měl za podnět pro své teologické bádání o tom, kolik těch přikázání vlastně je a dostal se tak ke „svým“ Samaritánům jako strážcům Zákona.

Táta jistě uměl vzdělávat děti i dospělé, ale jeho pedagogické nároky nám nebyly často po chuti. Určitě ho zlobilo, že jsme se ve škole učili velmi nepřesně hlavně cizí jazyky. Jako malý kluk jsem měl němčinu za jazyk gestapáků a vrahů. Zdálo se mi o tom když mi mohlo být tak 8-9 let. Jakýsi voják v helmě mě hnal před samopalem chodbou a křičel „Los, los“ a pak mě zastřelil – a já se v hrůze probudil. Jak divně mi potom bylo, když jsem od táty poprvé až jako skoro dospělý v němčině slyšel modlitbu na dobrou noc, kterou ho ve své řeči naučila jeho máma, moje milá babička. A jak mile mi později zněla němčina v lužickém Daubitz i bavorském Norimberku, když jí mluvili i docela milí kamarádi a hlavně milé kamarádky.

Učili jsme se rusky a špatně. Teprve po mnoha tátových pokusech jsem přijal to, co mě chtěl naučit – rytmus, melodii řeči i té ruské. Později mi to pomohlo lépe ocenit a těšit se krásou ruské literatury a filmů. Hlavní tátova poučení se týkala toho, že cizí řeči nám nemají být cizí, protože ty řeči slouží tomu, aby se lidé mohli s lidmi odjinud domlouvat a dorozumět.

Táta mi – obvykle poněkud proti mé počáteční nechuti – dal podněty pro cesty za jinými lidmi v jiných zemích. Nejdřív do NDR, potom do Polska, pak se zájezdy, které pořádal do západního Německa, Švýcarska, Francie za jinými evangelíky a na památná místa našich dějin. Snad jsem mu já i ostatní sourozenci občas dokázali i pomáhat s péčí o bloudící a ztrácené účastníky zájezdů.

V letech normalizace z toho zbyly společné pobyty s mládeží z Daubitz a Gubenu a poněkud konspirativní setkávání východních a západních Němců. To ale už pod dohledem STB – jak se bohužel pozdě dalo zjistit. Už se nedovíme jak se pohyboval táta na obou stranách společnosti. Hranice mezi státy ignoroval vždy, stejně měl za lidi hodné pomoci venkovany české jako vojáčky ruské okupantské. Myslím, že se snažil být nad „třídním bojem a paranoiou totalitní moci“ jinak by ho asi ani nenapadlo posílat nás hrát ruským vojáčkům ztraceným v „kontrarevoluční“ cizině.

Určitě nebylo jednoduché neztratit příležitost ke kontaktu se světem, který znamenaly návštěvy strýce Mirka a jeho černých žáků. Jejich společné cesty za lidmi po celém Československu byly tou nejlepší misií mezi lidmi zavřenými v socialistickém táboře. I po letech stačilo tátovo a strýcovo jméno aby se otevřely dveře fary ve Štítniku na východním Slovensku (bez ohledu na přísný dohled policie z druhé poloviny fary) když jsem se tam jednou zatoulal.

Občas jsem dělal kolportéra samizdatových tiskovin mezi tátou a brněnskými nekonformními aktivisty. Ti brněnští se mu stejně jako mnoha jiným „odvděčili“ zveřejněním záznamů STB na kterých se tátovo jméno vyskytlo. Nevím, zda jedna z Cibulkových spolupracovnic (Truda) Eva Vidlářová není příbuzná toho pána, kterému jsem na vrátnici Povodí Moravy nechával obálky s Hejdánkovými a podobnými samizdatovými texty. (J. Šimsa doplnil, že to byl p. Vydrář).

Táta se určitě jako jeden z mála občanů socialistického Československa pohyboval mezi přáteli a známými takové pověsti jako byl třeba Čestmír Císař na jedné straně a svobodomyslní evangeličtí faráři (Jakub Trojan) na té druhé. Mezi mlýnskými kameny obou znesvářených táborů byl táta semlet na mouku pro obyčejný a nehrdinský denní chléb.  Tomu věřím a v tom si myslím motám stejně hlavy svých přátel. Zlo je zlem všude a hloupost a nenávist ho živí víc než třeba moje naivní důvěra, že i zlí, hloupí a nenávistiví jsou jen nástroji pro dílo, které je nad jejich zlobu, hloupost a nenávist.

Z tátových básniček je také znát, že měl nebo chtěl mít za dobré nebo aspoň nezatracené všechny lidi kolem sebe a na celém světě.

Nejvíc se raduji z toho, že jako doktor teologie a venkovský farář přepočítal všechna přikázání desatera a že dokázal, že nevadí, že jich je v naší bibli a Tóře jen devět a že je to tak ve všech lidských nedokonalých zprávách o Tom, který je a že podstata biblických sdělení není v popisu věcí a příběhů, ale mimo ně ve smyslu těch sdělení.  Proto jeho výklad příběhu o milosrdném Samaritánovi byl o člověku, který ctí smysl zákona a ne jeho literu (a dodatečné prováděcí farizejské předpisy a návody).

Jsem rád, že mi táta dal povědomí o tom, že lidské soudy, spolky a spisy jsou jen lidské a že není třeba zatracovat to  „jejich“ jen proto, že to není stejné jako to „naše“.

Vzpomínky na dědu a babičku

Děda měl fousy, fez a fajfku a pruhovaný župan a v Zásmukách jsme mu chodili do hospody pro pivo a v Pusté Rybné jsme ho občas pomáhali krmit a četli mu a čistili z fousů drobečky od chleba namáčeného v bílé kávě. Když umřel, přišlo mi líto, že už nám nedovypráví o své cestě na lodi kolem světa a že nám nebude hrát s bramborovým divadlem strašidelné pohádky, na  které vzpomínal táta a strýc Tonda.   

Snad díky skutečnosti, že jsme s dědou do mých asi jedenácti nebo dvanácti let žili, ve mně mohlo později dozrát poznání, že přede mnou  bylo na světě spoustu lidí a stalo se mnoho důležitých i nedůležitých, ale nepominutelných a zajímavých věcí a že stojí za to na ně navázat a že není správné započítat  do vlastního života jen čas po narození, ale že do něj patří i minulý čas a události  které se staly dřív, než jsem byl já.  A dnes doufám, že do budoucnosti se promítne i film mého života. 

Proto považuji za největší ztrátu  souvislostí, ztrátu paměti rodin, rodů, národů i civilizací. kterou způsobili nerozumní vládci a hloupí lidé, kořistníci na zemi, kterou neuměli přijmout za svou. 

Proto považuji za důležité, abychom hledali ve vlastní paměti, v krabicích se starými papíry a abychom uměli vynést a zaznamenat vše, co je zaznamenání hodné a co určilo směr našich dalších cest.

Asi bych musel mít při ruce krabici s fotografiemi, abych si dokázal vybavit  víc. To, co si dovedu připomenout jsou vlastně také obrázky – děda v křesle, na kuchyňském kanapi, na jeho přenosném trůně, který mu sloužil, když nemohl dojít na záchod.

 Nevím, jestli jsme se jako  kluci chovali  k dědovi vždy s úctou, ale zůstal ve mně pocit, že byl důstojným a významným členem naší rodiny, že jeho velikost v mých očích nezmenšovalo mámino káravé „Ale, dědo..“, když dělal nebo chtěl něco, co bylo mimo jeho nebo naše možnosti. Mám pocit, že to mohlo být i tím, že mu máma vykala. (Tím vykáním si ale dnes už nejsem jistý.)

Některé vzpomínky se mi pletou se vzpomínáním táty, strýců a tet – na život v Dalmácii, na barvení nudlí na fialovo barvou ze sepií, na nutnost podělit velkou rodinu tím, co v jiných rodinách obvykle měl mnohem menší  počet strávníků, na písničky a řeč, kterou se mluvilo v Dalmácii, na moře a koupání. Mnohem později mi dědu z dob tamního života  přiblížil svým vyprávěním strýc Mirko a teta Pola svými psanými vzpomínkami.

Děda umřel na své posteli v kuchyni pustorybenské fary. Do poslední chvíle byl mezi svými. Vzpomínám na to, že jsme byli v pokoji a starali se o právě narozená koťata a že jeden kocourek byl mrtvý a vynesli jsme ho na zahradu. A máma pro nás přišla, že děda umřel. Veliký průvod příbuzných a známých, hlavně ze Sloupnice, provázel dědu kolem školy a až ke křižovatce. Dědovy ostatky leží v rodinném hrobě ve Sloupnici. Části jeho vloh a povahy nese každý z nás.

Někteří z nás podědili i jeho slábnoucí zrak a jiné neduhy. Mnozí také nápaditost, tvořivost, schopnost bádat a bavit, učit a pomáhat. Mohu říci, že mnozí, protože měl 7 dětí, ty mají 22 dětí a ty zatím přivedly na svět přiměřenou spoustu dalších potomků a někteří už byli obdařeni i prapotomky.

Babičku si skoro vůbec nepamatuji.  Nevím,  jestli si její úsměvy vybavuji ze své vlastní paměti nebo z fotek. Bývala také u nás v Zásmukách, asi jindy než děda. Mnohem osobnější je vzpomínka až na vznešený a chladný prostor strašnického krematoria.

Čím víc se dozvídám o jejich životě z dochovaných dopisů, vzpomínek příbuzných a známých, tím jsou mi bližší. Proto je mi líto, že už není zvykem uchovávat korespondenci a že se sebenápaditější a významné maily tak snadno vymažou z paměti počítačů.