Děda
Hodný. Děda Adrian byl hodný. A taky laskavý. A moudrý a vzdělaný. Trpělivý. Měl krásný úsměv a smích. A smysl pro humor. Připadal mi hrozně vysoký, hlavně v taláru. A měl velké uši. A oči. A ty se mu často klížily únavou. Připadalo mi to srandovní, jak mu cestovaly oči za víčky a jak usnul prakticky kdekoli. Nejčastěji v mých vzpomínkách figuruje jako Jára Cimrman – ležící a spící. Legendární byly historky o tom, jak se mu párkrát oči zavřely za volantem, ale u toho jsem naštěstí nikdy nebyla.
A byl klidný. Nepamatuju si, že by někdy zvýšil hlas. Aspoň na mě určitě ne. Naopak, měl uklidňující hlas, hlavně když zpíval francouzsky před jídlem, když nám četl babiččiny pohádky anebo se s námi modlil broučkovskou před spaním.

Děda a babička
Nedokážu moc o dědovi Adrianovi přemýšlet bez srovnávání s babičkou Jindřiškou. Babička byla až hekticky činorodá, děda bohorovně klidný. Babička přísná, děda laskavý. Ona generálka a žena devatera řemesel, děda nepraktický intelektuál. S dospíváním jsem se o vztazích v rodině dozvídala víc a víc, ale když jsem byla malá, tak mi ta jejich protikladnost připadala jako fascinující souhra. Skvěle se doplňující tandem. A jejich špičkování v mých dětských vzpomínkách nikdy nepřevážilo nad jakousi tichou dohodou a tolerancí, se kterou jeden druhého přijímali. Tu sehranost pro mě symbolizoval jeden náhodný detail: dědova škodovka byla v jednu dobu vínová a babička nosila kabelku naprosto stejného odstínu. Pro mě to byl důkaz, že patří k sobě.
Zpětně to vidím tak, že měli společného mnohem víc, než se na první pohled zdá. Oba učitelé, básníci, divadelníci, organizátoři veřejného i rodinného života, a hlavně milující a obdivuhodní lidé. Oba byli pro mě autoritou, ale každý jinak. A obě ty autority mě vychovávaly a byly pro mě vzorem. A jeden bez druhého by se pro mě asi tím vzorem nestali.

Děda farář
Farní kancelář, kam jsme jako děti nesměly. Anebo psací stůl a veliká knihovna v prostředním pokoji. A kouzelná tajemná místnost přezdívaná archlív. To jsou místa, kde vidím dědu, obklopeného vůní papíru a knih, jak píše kázání a dopisy a přednášky a já nevím co ještě všechno. Ty písemnosti v krabicích, ve kterých se snad ani děda nevyznal, mi připadaly jako nejcennější poklad. Byly na půdě i na seníku a samozřejmě v archlívu. Matně si pamatuji, že jsem měla zakázané se v nich hrabat, ale na druhou stranu si nepamatuju, že by mi to někdy zakázal děda. A i když jsme ho nesměli při práci rušit, tak mě nikdy nevykázal z místnosti a dokud jsem byla potichu, tak jsem tam mohla být s ním a taky si něco čmárat.
Děda byl pořád stejný, ve všední den i v neděli, v pyžamu i v taláru. A možná proto jsem nikdy necítila k farářům žádnou nábožnou úctu, ale prostě jen přirozený respekt k těm, co měli co říct. Díky němu je pro mě kostel do dneška jen o něco slavnostnější obývák. A Bůh je pro mě díky dědovým kázáním milující Otec. Moc bych ta kázání chtěla slyšet nebo aspoň číst znovu. Pamatuju si, že byla srozumitelná a že mě bavila. Ale obsahově si vybavím jen to, že Bůh je láska. I když dokázal věci sváteční zbavit zbytečného patosu a podat je tak nějak obyčejně, uměl i opačný proces, a sice z věcí všedních udělat sváteční. Nikdy nezapomenu, jak při krájení chleba říkával: „To není jenom chleba, ale chléb náš vezdejší.“ Kvůli dědovi jsem vážně uvažovala o tom, že chci jít na teologii a stát se farářkou. Moc mi chyběl v době, kdy jsem prodělávala na vysoké škole krizi víry. A myslím na něj vždycky, když dělám nějakou inscenaci s duchovní tematikou. Co by mi na ty moje interpretační posuny asi řekl?
Jak moc byl dobrý a významný duchovní mi došlo, až když se na rozloučení s ním dostavilo tolik farářů, že se nevešli do lavic kolem stolu páně ve Dvakačovicích. Byli tam i zástupci jiných církví, v krásných zdobných talárech a ornátech. Ale díky dědovi mi asi bude vždycky připadat na duchovních nejhezčí ta jednoduchá čerň s bílými tabulkami.

Děda loutkář
Všichni víme, že loutky vyráběla babička a psala pro ně pohádky. Ale já vím, že i děda byl loutkář, i když asi spíš teoretik. Pamatuju si, že jsme spolu minimálně jednou absolvovali Loutkářskou Chrudim. Asi tam někde v tom zvláštně euforickém a náročném přebíhání z představení na představení se narodila moje láska k profesionálnímu divadlu. Ale nebyla jsem jen divák. Babička s dědou v nás podporovali aktivní přístup k divadlu – tím, že jsem ho sami doma hráli nebo že jsme se převlékali do kostýmů a fotili babiččiny pohádky jako fotoseriál na diáky. Ano, jsem režisérka díky babiččiným loutkám a cenným radám, jak se k loutkám mám a nemám chovat (protože řada z nich platí i pro práci s živými herci). Ale asi i díky dědově snaze od malička nás vzdělávat, se kterou se mnou vymetl na festivalu v Chrudimi, co se dalo, čímž mě doživotně poznamenal.

Děda patriarcha
Nejspíš není patriarcha to nejsprávnější slovo, protože se asi všichni shodneme na tom, že díky babičce vládl na faře ve Dvakačovicích spíš matriarchát. Ale já vidím dědu v čele obrovského stolu v obýváku na faře, kolem kterého se mačká celá rodina, vnoučata sedí u menšího stolu bokem, a společně slavíme Vánoce. Bylo to skvělé a milovala jsem ta veliká rodinná setkání, na kterých bohužel dlouhá léta 4 lidé chyběli, jinak by nás bylo ještě víc. A kolem toho stolu s dědou v čele bychom se určitě i tak vešli. Protože pro dědu nebylo žádné množství lidí příliš velké. Byl mistrem v pořádání velkých sešlostí. A fara byla otevřená návštěvníkům z blízka i z daleka. Ano, občerstvení chystala babička. Ale hostitelem v čele stolu byl vždycky děda, který uměl naslouchat i hovořit s každým, mj. proto, že uměl spoustu jazyků.
A jeho rodinou jsme nebyli jen my, ale i partnerské sbory z Německa a z Francie. Nechápu, jak dokázal zorganizovat všechny ty zájezdy, které mimo jiné pomáhaly třeba s rekonstrukcí chalupy v Pusté Rybné. A předtím organizoval dovolené pro snad 50 osob v Tatrách a Velkých Karlovicích a já nevím kde všude. Zkrátka byl v čele obrovské církevní rodiny. A proto je pro mě patriarcha.

Rozloučení s dědou
Dědovo odcházení bylo mou první zkušeností s vážnou nemocí. Rakovina je slovo, které mě od té doby straší, ale vím, že tu s námi na zemi bohužel je a nevyhýbá se ani dobrým a mně drahým lidem. Pamatuju si, jakou jsem měla radost, že se děda vrátil po pobytu v nemocnici domů. Sice mě jeho vzhled vystrašil – hlava byla víc lebkou, než tváří, s podivně voskovou kůží. Ale byl doma a já věřila, že toho strašáka v břiše přemohl.
Za nějaký čas jsem se ptala mamky, jestli nepojedeme o víkendu za dědou, že už jsme ho dlouho neviděli. A dodneška si pamatuju ten šok, když mi mamka řekla, že tam pojedeme určitě, protože děda ten den zemřel. Po setkání s nemocí to bylo mé první setkání se smrtí blízkého člověka. Tolik emocí, kolik se jich za ten víkend nastřádalo, jsem pak dlouho nezažila. Smutek z toho, že děda není, ohromení z množství lidí, kteří za ním přišli a ani se nevešli do kostela. Hrdost na sestru Zorku, která hrála při bohoslužbách na housle, zatímco já jsem nebyla přes pláč málem schopná se nadechnout a nechápala jsem, jak udrží smyčec na strunách. Radost ze shledání s rodinou, z prvního setkání po mnoha letech s celou Bohdanovou rodinou. Zašívárna u zákusků v pokoji po tetě Itě s Bohdánkem, Terkou a Kačkou. Chvíle dojetí střídané výbuchy smíchu a nezničitelným mikoláškovským humorem. Spousty jídla, a historek. Jak řekl tenkrát trefně Vláďa Chochola, „pohřeb je taková smutnější veselka“. Bylo to velké a intenzivní a skvělé rozloučení.
A nejsilnější obraz? Nekonečný průvod, který dědu doprovázel, když ho odváželo auto, společný zpěv. A pak jsme my zůstali stát a děda jel dál kamsi do polí. Ten velký cestovatel, který by byl skvělým misionářem stejně jako Mirko, kdyby mu zdraví nepodlomila tubera, odjel na svou poslední dalekou cestu. Po letech za ním odjela stejným způsobem i babička Jindřiška v Pusté Rybné. A když jsem večer stála v ložnici v horním patře fary a koukala na hvězdy, tak jsem si poprvé uvědomila, že jednou tam někam za dědou pojedeme i my ostatní. Ve svých dvanácti letech jsem měla pocit, že jsem právě dospěla. A taky že bude děda pořád se mnou, a proto na něj můžu vzpomínat s úsměvem a nebrečet. Ta úleva a uklidnění, to byl asi od dědy dárek na rozloučenou.

Bonusová vzpomínka pro Bohdana s rodinou
Když jsem byla malá, měla jsem v hlavě podivnou vzpomínku na jednu návštěvu. Do našeho tehdejšího brněnského domova na „čáře“ přišla nějaká rodina. Co dělali během té návštěvy dospělí, to nevím, ale my děti jsme byly zalezlé v kumbálu za kuchyní a dělaly jsme růže z papírových kapesníků. Pak nám ale dospělí vynadali, že ty kapesníky měli na cestu, tak jsme zase ty růže rozebírali a skládali z nich zpátky kapesníky.
Byla jsem hodně malá, a tak jsem si pamatovala jen emoce, ne tváře. Vím, že pro nás ti lidé byli hodně blízcí a měla jsem je ráda. A že jsem je pak už nikdy neviděla a nebyla jsem schopná je mezi našimi přáteli identifikovat. Věděla jsem taky, že máme rodinu ve Švýcarsku. Znala jsem je z fotek. Ale ty mi nic neříkaly. Až když přijel na dědův pohřeb Bohdan i s Janou a dětmi, tak jsem si vzpomněla.

To byla ta tehdejší návštěva. To jsou ti, které jsem nemohla mezi našimi blízkými najít, protože tu nebyli. A já Adrianu a Bohdánka 10 let neviděla, takže jsem je poznala až podle emoce, z radosti při shledání na dědově pohřbu.
A za pár dalších let až jsem si uvědomila, že to byla asi jejich poslední návštěva u rodiny cestou „ven“. A i když to nikdo nemohl vědět, protože to museli tajit, tak asi ta nálada byla tenkrát tak intenzivní, že se mi to vrylo do paměti, i když mi byly jen dva roky.