Vzpomínka na sousedství
(k 100 výročí narození Adriana Mikoláška)
Byl jsem pozván, abych zavzpomínal na svého někdejšího kolegu. Vracím se do toho dávného období rád, byla to doba mých začátků. Ovšem chtěl bych začít trochu zeširoka.
Vyrůstal jsem v horáckém seniorátu. Ten byl dost daleko jak od seniorátu chrudimského, tak i od sboru ve Dvakačovicích, kde Adrian Mikolášek sloužil. Byl tam farářem od roku, ve kterém mi bylo devět let. Tím dokládám generační a zkušenostní odstup, který on měl od mne, když jsem později nastoupil coby začínající farář do sousedního sboru. Dříve, než k tomu došlo, jsem se s příjmením Mikolášek setkával jen kuloárově a asi s takovou pozorností, jakou dění v církvi věnuje pubertální synek z fary.
Mikoláškové se mi trochu víc zkonkretizovali asi v době, kdy mi mohlo být patnáct, šestnáct, někdy po roce 1968, kdy sourozenecké mikoláškovské těleso vystupovalo na nějakém horáckém sejití mládeže, matně odhaduji, že to mohlo být v Sázavě u Žďáru. Zpívali a muzicírovali pěkně, jak odpovídalo rodinné tradici, i když nejvíce v souboru mě stejně zaujala jediná dívka mezi mladými muži. I tak do mého života vstupovala rodina Adriana Mikoláška. Do střípků vzpomínek patří, v mozaice vzpomínání připomínaná, cestovatelská a organizátorská radost bratra Adriana. Ten v roce 1969 uspořádal výlet asi dvou autobusů do Kostnice, jehož se účastnil i můj otec.
Pak přišla doba takového mezidobí, kdy jsem se jako farářský začátečník chystal někam na Moravu, jak jsem sdělil synodnímu seniorovi, byv vyzván vyslovit své přání týkající se prvního místa. Dnes už nevyřeším, zda jsem své přání vyslovil jasně a nahlas, nicméně jednání se zanedlouho začalo týkat nástupu do Lozic, sboru a obce ve východních Čechách, o které jsem věděl hodně málo, ne-li nic.
Brzy jsem se však dozvěděl víc, především to, že sbor v Lozicích vznikl v době po tolerančním patentu, podobně jako sbor ve Dvakačovicích, ale ve své historii byl jeden čas filiálním sborem Dvakačovic. Tím bylo i historicky dáno, abychom s bratrem farářem Adrianem zahájili tvořivou a dobrou spolupráci, která trvala celou dobu, co jsem byl jeho působení blízko (1980-1987).
Vzpomínám na onu dobu rád, protože to byla doba takového bezproblémového soužití. Vzájemné zastupování bylo samozřejmostí, stejně jako i hostování při různých sborových aktivitách – biblické hodiny, modlitební večery, církevní služebnosti, případně skrovné pokusy o okrsková setkání presbyterů nebo mládeže. Z Dvakačovic do Lozic to opravdu nebylo daleko a s kolegou Adrianem byla domluva opravdu vstřícná a hladká. On byl ten, kdo mě uváděl do specifik regionu, protože jsem se tam teprve rozjížděl. Mohl jsem se na něho obracet se začátečnickými dotazy a věcmi, s kterými mi ovšem pomáhali i další kolegové, vesměs sousedé. Byla to doba, kdy už dvakačovickou faru potomstvo téměř opustilo, takže návštěvám se věnovala především Jindřiška, manželka bratra faráře. Dělala to zručně a mateřsky.
Byla to doba komunistického dohledu nad církvemi, ke kterému patřila občasná, především předvolební, setkání s tajemníky nebo vedením okresu. To bývala asi pro starší kolegy maličko riskantní záležitost, kdy my, mladší (inspirovaní dalšími kolegy z okresu) jsme nepříliš akceptovali jakýsi „protokol“ jednání se zástupci státní správy. Nicméně jsme staršími kolegy nikdy nebyli napomínáni k zachovávání tematického dekoru. Pokud bych měl onu dobu nějak shrnout, pak to byla doba sice v nesvobodě, ale ve svobodě a kráse důvěry, vzájemného respektu a pochopení. Tím vším jsme se vzájemně obdarovávali, Adrian ovšem více a otcovsky, když byl věkem i zkušenostmi jinde než já. Doba to byla nesvobodná, Adrian s tím měl spoustu zkušeností, nicméně aktualizace svobody v Kristu Pánu byla tím nejvýznamnějším, na čem jsme mohli stavět. A já se s tím setkával také na tom, jak se Adrian vyrovnával jak s křivdami minulosti, tak i s obvyklými nesnázemi a občasným nepochopením farářské služby.
Byl to teolog a básník, který vnášel poezii právě tam, kde chyběla a kde chybět nesměla. Mně, jako faráři-začátečníkovi v takovém prostředí bylo dobře, protože mi to pro celý život ukázalo, jak lze vnější nevstřícné poměry nést a prozařovat. A také – jak dvojnásobně potom krášlit poměry, které jsou svobodné a pěkné.
Joel Ruml