Dopis Blahoslav Mikolášek

Ahoj Bohdane,

jsem po noční, před sebou čtyři dny volna, tak jsem si udělal čas (tedy nic jsem nevyráběl, jen jsem si ho trochu vzal ze svého přídělu) a přečetl znovu stručný popis Samaritánů a pustil celý muzikál. Protože z repráčků jde jen hluk, nasadil jsem sluchátka Marshall a teprve mi došlo, co to je za dílo.

Je to ohromné, působivé, složité až majestátní, víc moderní vážná hudba, než střední proud. U Martina ve zdi to bude znít velkolepě, jen nemám představu, jak to provedeš naživo.

Taky jsem začal přemýšlet o tom, co bych asi tak řekl posluchačům. Jak víš, jsem agnostik s povrchním náboženským vzděláním a zažitým křesťanským étosem. Příběh o Samaritánovi mám hluboko pod kůží a je pro mne vzorem morálního imperativu Make love, not war.

Tátovo nenásilí a jeho lásku k lidem jsem chápal jako projev křesťanských (i komunistických) ideálů o rovnosti lidí, solidaritě a pomoci. Jeho vědecký přístup k vykládání Bible mě přivedl k ostražitosti k různým věroukám. Jeho výklad zázraků, pekla a nebe vyhovoval mého materialismu a zákonu o zachování hmoty. Chtěl jsem být jako on.

Janino shrnutí tátova bádání mi osvětlilo, v čem je se Samaritány problém. Je to i dnešní problém. Každá moc si upravuje vlastní minulost podle svých potřeb. Dnes jsou technické možnosti vyjádření „alternativní pravdy“ téměř neomezené. Dřív se to řešilo bořením chrámů. 

Kéž by Dům slyšení, Dům ztišení stál na Náměstí smíření.

Blanda