napsal Miroslav Mikolášek – rozloučení Dvakačovice 1992

Milí bratři a sestra.

Je nám velice líto, 

Mě i mé manželce Margo, že dnes nemůžeme být se všemi Vámi.

Jsem rád, že jsem ještě mohl být se svým bratrem Adrianem před dvěema měsíci v Chrudimské nemocnici.

Když jsem se dozvěděl o jeho vážné nemoci, musel jsem k němu – pohovořit s ním.

Teď zdravotní stav mé manželky mi nedovouje opět jet do Dvakačovic. Tak aspoňn tímto způsobem Vám chci povědět pár slov o svém bratru.

Byli jsme si velmi blízcí. Věkový rozdíl deseti let nám nevadil. Máme mnoho společného – nejen rodiče a sourozence, ale i rodné měsstečko v Dalmácii, Sutivan na ostrově Brač proti Splitu. Bratr se tu narodil roku 1921. Tehdy byly těžké do v Dalmácii, bída i hlad. Malý Adrian neměl vše potřebné.

Když mu bylo šest měsíců, naše rodina se stěhovala více k jiho, ke Kotoru u Budvy. Tam, asi v létě, asi v roce 1924, naše matka využila přítonosti faráře Fundy z Kladna, který jezdil do Budvy na dovolenou – aby pokřtil tříletého Adriana i naši starší nepokřtěnou sestru. Naše matka byla evangelička a v Dalmácii evangelíci nebyli, v Sutivanu jen katolíci a v vBudvě jen katolíci a pravoslavní. Snad jste někdy slyšeli, že Adrianovi jsme v rodině říkali Bráco a sestřičce Sekica, sestřička. Ta byla donedavna kurátorkou sboru ve Strakonicích.

V lednu 1925, Adriaovi nebyl ještě čtyři roky, když se otec končně rozhod vráti do své vlasti. Získal ve Sloupnici u Litomyšle místo obvodního lékaře.

To byl v Čechách pro nás pravá ráj. Přestavte si ke každé snídaní ráno na stole chleba, máslo nebo rohlíky – každý den. To v Budvě nebylo.

Ve škole ve Sloupnici jsme se učili česky. Adrian se naučil velmi dobře. Pak jsme byli ve stejném gymnásiu v Litomyšli. Jako náš tatínek. Nejdříve já, Adria devět let po mě, dostal stipendium na tři roky do Lycea ve Francii.
Byl v lyceu v Dijonu, kde ukočil střední školu s maturitou.

Hlavně však jsme oby byli povoláni ke stejnému životnímu dílu zvěstování evagelia Ježíše Krista.

• Předně milostí boží
• Pak díky naší matce a její vernosti evangelické církvi, ve které vyrostla v Haliči nedaleko Lvova.
• A také díky zájmu a duchovní péči našich farářů ve Sloupnici.

I Adrian pomýšlel kdysi se mnou spolupracovat na misii v Kamerunu, ale neměl dost pevného zdraví pro pobyt v tropickém podnebí.

Jeho zájem o misijí práci bal ale veliký.

Nikdy nepřestal, a když jsem se  po válce vracel z Afriky do Francie a do Čech – každá tři léta – Adria vždy organizoval přednášky o misii v našich sborech, například již v první polovině 1947, jakmile se hranice našeho státu pootevřely a bylo mi možné přijet i s kamerunskými faráři.

Adrian nás neúnavně doprovázel a překládal kamerunské faráře do češtiny, někdy i mě, protože po letech jsem mluvil dualsky, to je kamerunsky, lépe než česky. Tak trávil s námi svou dovolenou.

Adrian seznamoval rád členy naší církve se životem evangelíků v cizině nebo s evangelickými dějinami v cizích zemích. Pořádal s nimi zájezdy – například do Kostnice, do Polska,, do Paříže. I v posledních letech prováděl členy některých francouzských evangelických sborů po Československu a Maďarsku, aby se v těchto zemích dozvěděli něco o evangelických dějinách, o Husovi, Komenském a jiných. 

Moji známí Francouzi, kteří se zúčastnili takových výprav vzpomínají s povděkem a obdivem na jeho znalosti z různých oborů a na jeho neúnavnost. To je jistě základní rys Adrianovy povahy.

Neúnavné sdílení darů, kterých se mu dostalo od Pána.

Učil se cizím jazykům. Naučil se mnohým, jakoby jeho heslem bylo – mluvit s každým v jeho mateřštině.

Vy sami jistě víte, jak mnoho hostů z různých zemí přijímal zde ve sboru a doma. Já vím, jak často nás, i naše příbuzné navštěvoval a to byl také význačný rys jeho povahy.

Byl význačným pojítkem mezi členy naší rodiny roztroušené v Čechách, Polsku, Bulharsku, Německu, Francii, Anglii a Švýcarsku. Vzácný to dar, kterým nás obšťastňoval, často na úkor vlastní rodiny, na úo vlastního zdraví.

Já a moje manželka za všechno děkujeme, za jeho lásku vůči nám všem. Také jeho manželce Jindřišce, za její trpělivost a porozumění.

Je ná neskonale smutno, že dle mého lidského úsudku předčasně odchází, že předešel mne, ktkerý jsem na řadě po úmrtí našich tří starších sester. 

Ano, jsou nevyzpytatelné soudy Boží.

Jsme však Pánu Bohu vděčni za život, víru a skutky našeho bratra Adriana a prosíme Pána, aby shovívě přijal i náš veliký smutek a pláč.

Vaši Mirko a Margo Mikoláškovi

V Montpellier dne 31. Března 1992