Život na cestách – Adrian a Bohdan Mikoláškovi

Bohdane, 5. března uplynulo 100 let od narození tvého otce Adriana Mikoláška,
narodil se v Dalmácii v městečku Sutivan na ostrově Brač. Byli tvoji prarodiče Češi? Jak se dostali až na ostrov v Jaderském moři?
Děda doktor Antonín Mikolášek byl Čech z Litomyšle a babička Matylda rozená Schoferova dcera německy mluvící rodiny ve Lvově, tehdy východní části Rakousko-Uherska, dnes Ukrajina. Ostrov Brač v Dalmácii byl tehdy také součástí stejné říše a hledali tam městského lékaře. Jako správný Čech miloval moře.

Když bylo tvému otci 4 roky, vrátila se rodina zpět do Čech, protože tvůj dědeček získal v Čechách místo obvodního lékaře. Brzy ale zase vyrazil do světa. Dostal stipendium na lyceu (gymnasium) v Dijonu ve Francii, kde maturoval. To musel být dobrý student, když se dostal až do Francie? Tehdy to nebylo vůbec obvyklé,
Erasmus jsme ještě neměli 😊 ..?
Po první světové válce bylo jedním z ideálů naší nové republiky v Evropě přátelství a
kontakty s Francií. Dobří studenti měli možnost stipendia. Tatínkův spolužák a přítel v Dijonu
byl například Čestmír Císař, kandidát na prezidenta na jaře 68.
Vrátil se po maturitě tvůj otec do Čech? Kde studoval teologickou fakultu?
Po maturitě ve Francii se vrátil a teologii vystudoval v Praze

Tvůj strýc Mirko působil jako misionář v Africe, tvůj otec měl také velký zájem o
misijní práce, ale na pobyt v tropickém podnebí neměl dost pevné zdraví. Proto
alespoň v poválečných letech organizoval po sborech evangelické církve přednášky svého bratra. Dokonce do Čech jezdili faráři z Kamerunu. Jak to bylo možné? Přetrvaly tyto přednášky i po „Vítězném Únoru“?
V roce Vítězného Únoru jsem se teprve narodil. Strýc Mirko píše ve svém životopise:
„Adrian vždy organizoval přednášky o misii v našich sborech, například již v první polovině 1947, jakmile se hranice našeho státu pootevřely a bylo mi možné přijet i s kamerunskými faráři. Adrian nás neúnavně doprovázel a překládal kamerunské faráře do češtiny,“

Kdy a kam nastoupil tvůj otec na svůj první sbor?
Hned po válce nastoupil jako vikář v Praze v libeňském sboru. Jeho prvním samostatným sborem byly potom Zásmuky u Kolína.
Nejdéle působil ve Dvakačovicích, celý třicet let až do své smrti… Jaký byl jeho život
na tomto sboru u Pardubic?
Po pěti letech částečného tátova invalidního důchodu a mého dětství .. jsme se z Pusté
Rybné v roce 1963 přestěhovali do Dvakačovic na Chrudimsku.
… devátá třída, tři roky dojíždění do gymnasia v Pardubicích to byly roky mého intenzivniho
mládí a startu mé hudební dráhy. To už nás bylo pět. Fara, kostel jako hrom, sbor – když
vezmete okres Pardubice a Chrudim a odečtěte Pardubice a Chrudim zbude sbor
Dvakačovice. Slovo „velky sbor“ se dalo říct jen s povzdechem nad počtem vesnic.
Vlastní vesnice malá bezvýznamná, ale právě pro ten velký historicky významný kostel na
kopečku – byla na očích režimu .. určena k likvidaci (i s eventuálním farářem – ano sbor byl
opuštěný, farář ve vězení) Přesto táta vydržel a udržel sbor dalších 30 let a na závěr v
posledních svých letech zachránil jako zástupce ještě dva další osiřelé sbory před zrušením..
Kostel byl opět slyšitelný – jako děti jsme se střídali a každý den zvonili.
Dřív než jsme měli na faře splachovací záchod dokázal zachránit toleranční kostel před
rozpadem a s výtvarníkem p. Okolkem navrhl nový bílý a pastelově barevně zářící interiér
kostela s citáty nadpisů reformace. Můj nápad byl, namalovat i varhany barevně.
Úspěch v takovém nasazení v takové době nemohl mít jistě známé mediální nadpisy a počty
aktivních členů sboru – jistě ale každý farář ví, jakou cenu si zaslouží, když jeho práce
inspiruje mladého člena sboru k rozhodnutí stát se farářem – farářkou:
Např. Mgr. B. Kohoutová, výňatek z jejich vzpomínek:
“ … Mluvil vždycky obdivně o svém bratru misionáři, kterého si velmi vážil. Když se ale dívám
na jeho život a práci tady a v totalitní době – on byl ten veliký misionář světového rozměru!
On dělal tu poctivou misionářskou práci v rozpadlém sboru, on přiváděl zpět lidi ke Kristu, on
byl ten, kdo neúnavně každodenně obcházel sbor, překonával únavu, a pořád s velkým
nasazením pracoval. Podle ovoce poznáte je.”
Nebo kolega farář Bohdan Pivoňka:
“ … nepamatuju se na Adriana jinak, než s „jeho“ úsměvem. Reagoval tak i na nepříjemné
narážky, jakoby nechal Nejvyššímu prostor na to, aby doplnil zatím neviditelné nebo v
současnosti nezřetelné, protože jeho život nebyl závislý na tom, aby měl vždycky absolutní
pravdu. Potvrzuje to i jeho práce, která musela počítat s nepochopením, případně
odmítnutím, protože hýbala do té doby nehybnými dogmaty. Měl nadhled, s nímž žil
svobodně – a tak i vychovával vás – děti – zase v poskytnutém novém prostoru, tam kde
žádný ani viditelně nebyl …”

Prý rád i cestoval a organizoval zájezdy na místa spojena s Husem nebo evangelickými exulanty; do Kostnice, Polska nebo dokonce do Paříže? To asi bylo až po Sametové revoluci, že?
Ne, na papíře, nebyla, myslím,svoboda cestování nikdy vyloučena, jen podmíněna věcmi
prakticky nesplnitelnými – cestovat se ne nesmělo, ale nedalo. To je dnes černobíle
nevysvětlitelné. Od začátku šedesátých let se ledacos uvolňovalo a zjednodušovalo a
nacházely se skuliny – pro soukromé cesty – tátovi se podařilo prohlásit plný autobus za
skupinu soukromých cestujících. Na cestování mezi kostely v bratrských zemích varšavské
smlouvy nebyly zákony. O cestování se vždy snilo jen “na západ” .
Zájezd dvakačovického sboru (plus “okolí”) do NDR byl pro mnoho lidí první pohyb za
hranice. Vzpomínám, že se jedna starší osoba – vzpomínkou, strachem – rozbrečela, když na
hranicích poprvé znovu uslyšela němčinu.
To, že poutníci byli ubytováni po rodinách evangelického sboru, se kterým to předtím táta
vyjednal, nebyl jen ekonomický trik ušetřit za hotel, ale zázrak osobního setkání. S
evangelíky – s lidmi – nejen německy mluvícími. V dolní Lužici jsme byli ve sboru, kde se
hovořilo lužicko-srbsky.
Samozřejmě jaro 1968 přineslo zázrak cestování i na západ – u táty se to jmenovalo “Po
stopách Mistra Jana Husa do Kostnice”. Nevím už kolik autobusů to bylo. Jednou byl i trik to,
že se spalo ve vlaku ve spacím voze a ten přes den zůstal na nádraží a večer zas
pokračoval dál místo spaní v hotelu – tak se jelo přes Norimberk, Paříž až do Marseilles.
V září 69 jelo dokonce několik autobusů najednou.Zemřel ve Dvakačovicích? Jaké bylo tvé rozloučení s ním? Bylo to již po revoluci,
tak jste se mohli navštěvovat. Setkávali jste se i v dobách tvé emigrace do Švýcarska?
Rozloučení v Dvakačovicích bylo pro nás nezapomenutelným zážitkem.
V dvakačovickém kostele je velice citlivým způsobem vedl tehdejší synodní senior Pavel
Smetana, za účasti asi čtyřiceti kolegů farářů, členů rozvětvené rodiny, přátel z ciziny, členů
sboru a velkého počtu lidí mimocírkevních, které táta kdysi kdesi potkal a oslovil.
Bylo to v roce 1992 a byli jsme vděčni, že v té době jsme i s dětmi směli přijet.
Na základě helsinské konference o lidských právech, která se konala 1982 nás mohli rodiče
navštěvovat. Aby mohli přijet museli jsme jim poslat notářsky ověřené pozvání a celá
příprava návštěvy trvala několik měsíců. Ale i před sametovou revolucí nás obojí rodiče
několikrát navštívili. Táta našeho pozvání využil k návštěvám dalších lidí, zvláště z oboru
svého bádání o Samaritánech, či přátel z ekumeny. Takže jsme i my s ním absolvovali různá
velice zajímavá setkání, například v evangelickém sboru v Barceloně, kde táta kázal a já hrál
na harmonium. Táta kázal i v našem prvním sboru ve Švýcarsku a též v Husově sboru
Čechů a Slováků v Curychu. Po roce 1989 se ještě zúčastnil konfirmace naší dcery v
Curychu a pak už jsme navštěvovali spíš my jeho – nakonec v nemocnici.

Také ty jsi velký cestovatel. Trávíš život na cestách v trojúhelníku, Zurich – Praha
-Sutivan. Kde se cítíš nejvíc doma?
S touto otázkou jsme se začali setkávat ve Švýcarsku, když jsme se tam trochu zabydleli a později po roce 89 v Čechách, když jsme se tam mohli zase vracet. Naše odpovědi na ni se
navzájem prolínají a doplňují. Manželka Jana citovala většinou Karla Jasperse, který řekl asi
toto: Domov je tam, kde nejen rozumím ale kde je mi i rozuměno.
A většinou jsme společně doplnili – Tam, kde mohu něco dělat s druhými a pro druhé.
Od té doby, co jsme v důchodu, se pohybujeme, jak zmiňuješ, mezi Švýcarskem Čechami a
Chorvatskem.
Já říkám s úsměvem – cestovatelé nejsme – jsme doma na všech třech místech najednou,
tak, jako bychom měli jeden byt a jen přecházeli z jednoho pokoje do druhého.
Do Sutivanu se vracíš do rodného domu (města) svého otce? Vnímáš to jako návrat
ke kořenům?
Je zajímavé, že se táta do svého rodiště do Sutivanu na Brači za svého života už nikdy
nepodíval. Maminka to komentovala tak, že tam nejsou evangelíci. My jsme se poprvé
vypravili do Sutivanu hledat „rodinné kořeny“ v roce 1997 a našli jsme tam své místo pomocí
navázání kontaktu právě s těmi neevangelíky.
Místní pan farář nám obstaral výpis z matriky, kde je táta Adrian – protože nepokřtěn
katolicky – uveden “bez jména”. A my jsme na oplátku pomohli s opravou historických varhan
v místním kostele, tím, že jsme sehnali české varhanáře z Krnova a na opravu přispěli
finanční částkou z našeho curyšského sboru.
Chorvatštinu jsme doma nikdy neslyšeli, ale tam se naučili a právě přes “kostel” známe
mnohem víc domácích, než ledajaký starousedlý turista.
Na malé pláži uprostřed města na nás přišla paní – to je jen pro domácí – a přišla gospodža
Martínovič a řekla – ne, to su naši!
Nebo jdeme po nábřeží a přijde pán – v ruce na starém průklepu – kopie přednášek, které
psal děda Antonín. Všeobecně se vědělo, že doktor Ante Mikolašek chtěl v zátoce Gomilica
stavět sanatorium..
Kořeny naší rodiny by vydaly na les přes celou Evropu. V Sutivanu jsou ale vidět vzrostlé
kořeny stromů ve veřejném parku, kde postavili dědovi památník iniciatora péče o veřejné
prostory.
V Sutivanu tehdy při našem začátku (1997) žilo ještě i několik pamětníků rodiny doktora
Antonína Mikoláška, který jezdil za svými pacienty na oslu a měl spoustu dětí, z nichž
nejmladšímu Adrianovi se říkalo „Bráco“.

O svém otci chystáš nové hudební pořad. Jak bys ho charakterizoval a kde a kdy bude mít premiéru?
JANA
Asi před rokem nebo víc jsme si uvědomili, že by se 5.3.2021 táta dožil 100 let a že bychom ho rádi nějakým způsobem připomněli. Po léta jsme zde v CH ve sborové práci spolu tvořili různé tématické pořady na Vánoce, na Velikonoce – Bohdan hudbu a písně, Jana zpracování biblických textů . I v Praze, kde jsme až do coronavirové pandemii často pobývali, jsme pořádali tématické večery za spoluúčinkováni přátel z různých oborů. K tátově jubileu nás napadlo „stvořit” pořad na jeho celoživotní téma – bádání o Samaritánech. Netušili jsme, jak zajímavá a velmi obohacující a objevná záležitost to pro nás bude. Vznikly skladby pro chor a orchestr, nové písničky na ústřední biblické texty tátova bádání- jako je podobenství o
milosrdném Samaritánovi, setkání Ježíše se Samaritánovi u studně a dokonce písnička pro
dětský sbor prokládané zamýšlením se nad nimi.. Rádi bychom tento pořad uskutečnili v
kostele u Martina ve zdi – na způsob jako jsme tam před 2 lety uspořádali pořad k 50. výročí
upálení se Jana Palacha.
Premieru jsme plánovali 5. března. Až to bude možné, rádi dáme vědět.