Rozhovor Jan Kirschner – Český bratr

Život na cestách – Adrian a Bohdan Mikoláškovi

Bohdane, 5. března uplynulo 100 let od narození tvého otce Adriana Mikoláška, narodil se v Dalmácii v městečku Sutivan na ostrově Brač. Byli tvoji prarodiče Češi? Jak se dostali až na ostrov v Jaderském moři?

Děda doktor Antonín Mikolášek  byl Čech z Litomyšle a babička Matylda rozená Schoferova dcera německy mluvící rodiny ve Lvově, tehdy východní části Rakousko-Uherska, dnes Ukrajina. Ostrov Brač v Dalmácii byl tehdy také součástí stejné říše a hledali tam městského lékaře. Jako správný Čech miloval moře.

Když bylo tvému otci 4 roky, vrátila se rodina zpět do Čech, protože tvůj dědeček získal v Čechách místo obvodního lékaře. Brzy ale zase vyrazil do světa. Dostal stipendium na lyceu (gymnasium) v Dijonu ve Francii, kde maturoval. To musel být dobrý student, když se dostal až do Francie? Tehdy to nebylo vůbec obvyklé, Erasmus jsme ještě neměli 😊 ..?

Po první světové válce bylo jedním z ideálů naší nové republiky v Evropě přátelství a kontakty s Francií. Dobří studenti měli možnost stipendia. Tatínkův  spolužák a přítel v Dijonu byl například Čestmír Císař, kandidát na prezidenta na jaře 68. 

Vrátil se po maturitě tvůj otec do Čech? Kde studoval teologickou fakultu?

Po maturitě ve Francii se vrátil a teologii vystudoval v Praze

Tvůj strýc Mirko působil jako misionář v Africe, tvůj otec měl také velký zájem o misijní práce, ale na pobyt v tropickém podnebí neměl dost pevné zdraví. Proto alespoň v poválečných letech organizoval po sborech evangelické církve přednášky svého bratra. Dokonce do Čech jezdili faráři z Kamerunu. Jak to bylo možné? Přetrvaly tyto přednášky i po „Vítězném Únoru“?

V roce Vítězného Únoru jsem se teprve narodil.  Strýc Mirko píše ve svém životopise:  
„Adrian vždy organizoval přednášky o misii v našich sborech, například již v první polovině 1947, jakmile se hranice našeho státu pootevřely a bylo mi možné přijet i s kamerunskými faráři. Adrian nás neúnavně doprovázel a překládal kamerunské faráře do češtiny.“

Kdy a kam nastoupil tvůj otec na svůj první sbor? 

Hned po válce nastoupil jako vikář v Praze v libeňském sboru. Jeho prvním samostatným sborem byly potom Zásmuky u Kolína. 

Nejdéle působil ve Dvakačovicích, celý třicet let až do své smrti… Jaký byl jeho život na tomto sboru u Pardubic?

Po Zásmukách a po dvou letech v plicním sanatoriu bylo ještě pět let na Českomoravské vysočině. Pět let částečného tátova invalidního důchodu (a plného nasazení dál jako farář a občan) a pět let mého dětství v krásné přírodě.

Z Pusté Rybné v roce 1962 přestěhovali do Dvakačovic na Chrudimsku.
Bratr David mě právě připoměl – naše vzrušení s novou budocnností – jeli jseme tehdy spolu (13, 14tiletí) celou tu „štreku“ na prastarých kolech, myslím 46km, Duše vylézala z prásklého pláště kola – ale poradili jsme si .. a s malou dušičkou poprvé byli na místě – zvědaví na ty Dvakačovice.. Fara ještě nevyklizená, ujmula se nás jedna rodina (Roušarovi) – naopak zvědaví na nás.

… devátá  třída, tři roky dojíždění do gymnasia v Pardubicích to byly roky mého intenzivniho mládí a startu mé hudební dráhy. To už nás bylo pět. Fara, kostel jako hrom, sbor – když vezmete okres Pardubice a Chrudim a odečtěte Pardubice a Chrudim zbude sbor Dvakačovice. Slovo „velky sbor“ se  dalo říct jen s povzdechem nad počtem vesnic.
Vlastní vesnice malá bezvýznamná,  ale právě pro ten velký  historicky významný kostel na kopečku – byla na očích režimu – určena k likvidaci (i s eventuálním farářem – ano sbor byl opuštěný, farář ve vězení) Přesto táta vydržel a udržel sbor dalších 30 let a na závěr v posledních svých letech zachránil jako zástupce ještě dva další osiřelé sbory před zrušením. Kostel byl opět slyšitelný – jako děti jsme se střídali a každý den zvonili.
Dřív než jsme měli na faře splachovací záchod, dokázal zachránit toleranční kostel před rozpadem a s výtvarníkem Arch. Okolkem navrhl nový bílý a pastelově barevně zářící interiér kostela s citáty nadpisů reformace. Můj nápad byl, namalovat i varhany barevně. 

Úspěch v takovém nasazení v takové době nemohl mít jistě známé mediální nadpisy a počty aktivních členů sboru  –  ale každý farář ví, jakou cenu si zaslouží, když jeho práce inspiruje mladého člena sboru k rozhodnutí stát se farářem – farářkou:
Např. Mgr. B. Kohoutová, výňatek z jejich vzpomínek:
“ … Mluvil vždycky obdivně o svém bratru misionáři, kterého si velmi vážil. Když se ale dívám na jeho život a práci tady a v totalitní době – on byl ten veliký misionář světového rozměru! On dělal tu poctivou misionářskou práci v rozpadlém sboru, on přiváděl zpět lidi ke Kristu, on byl ten, kdo neúnavně každodenně obcházel sbor, překonával únavu, a pořád s velkým nasazením pracoval. Podle ovoce poznáte je.”

Nebo kolega farář Bohdan Pivoňka:
“ … nepamatuju se na Adriana jinak, než s „jeho“ úsměvem. Reagoval tak i na nepříjemné narážky, jakoby nechal Nejvyššímu prostor na to, aby doplnil zatím neviditelné nebo v současnosti nezřetelné, protože jeho život nebyl závislý na tom, aby měl vždycky absolutní pravdu. Potvrzuje to i jeho práce, která musela počítat s nepochopením, případně odmítnutím, protože hýbala do té doby nehybnými dogmaty. Měl nadhled, s nímž žil svobodně – a tak i vychovával vás – děti – zase v poskytnutém novém prostoru, tam kde žádný ani viditelně nebyl …”

Prý rád i cestoval a organizoval zájezdy na místa spojena s Husem nebo evangelickými exulanty; do Kostnice, Polska nebo dokonce do Paříže? To asi bylo až po Sametové revoluci, že?

Ne, na papíře, nebyla, myslím,svoboda cestování nikdy vyloučena, jen podmíněna věcmi prakticky nesplnitelnými – cestovat se ne nesmělo, ale nedalo. To je dnes černobíle nevysvětlitelné. Od začátku šedesátých let se ledacos uvolňovalo a zjednodušovalo a nacházely se skuliny – pro soukromé cesty – tátovi se podařilo prohlásit  plný autobus za skupinu soukromých cestujících. Na cestování mezi kostely v bratrských zemích varšavské smlouvy nebyly zákony. O cestování se vždy snilo jen “na západ” .

Zájezd dvakačovického sboru (plus “okolí”) do NDR byl pro mnoho lidí první pohyb za hranice. Vzpomínám, že se jedna starší osoba – vzpomínkou, strachem – rozplakala, když na hranicích poprvé znovu uslyšela němčinu.
To, že poutníci byli ubytováni po rodinách evangelického sboru, se kterým to předtím táta vyjednal, nebyl jen ekonomický trik ušetřit za hotel, ale zázrak osobního setkání. S evangelíky – s lidmi – nejen německy mluvícími. V dolní Lužici jsme byli ve sboru, kde se hovořilo lužicko-srbsky.
Samozřejmě jaro 1968 přineslo zázrak cestování i na západ – u táty se to jmenovalo “Po stopách Mistra Jana Husa do Kostnice”. Nevím už kolik autobusů to bylo. Jednou byl i trik to, že se spalo ve vlaku ve spacím voze a ten přes den zůstal na nádraží a večer zas pokračoval dál místo spaní v hotelu – tak se jelo přes Norimberk, Paříž až do Marseilles.
V září 69 jelo dokonce několik autobusů najednou.

8. Zemřel ve Dvakačovicích? Jaké bylo tvé rozloučení s ním? Bylo to již po revoluci, tak jste se mohli navštěvovat. Setkávali jste se i v dobách tvé emigrace do Švýcarska?

Rozloučení v Dvakačovicích bylo pro nás nezapomenutelným zážitkem.
V dvakačovickém kostele je velice citlivým způsobem vedl tehdejší synodní senior Pavel Smetana, za účasti asi čtyřiceti kolegů farářů, členů rozvětvené rodiny, přátel z ciziny, členů sboru a velkého počtu lidí mimocírkevních, které táta kdysi kdesi potkal a oslovil.

Bylo to v roce 1992 a byli jsme vděčni, že v té době jsme i s dětmi směli přijet.

Na základě helsinské konference o lidských právech, která se konala 1982 nás mohli rodiče navštěvovat. Aby mohli přijet museli jsme jim poslat notářsky ověřené pozvání  a celá příprava návštěvy trvala vždy několik měsíců. Ale i před sametovou revolucí nás obojí rodiče několikrát navštívili. Táta našeho pozvání využil k návštěvám dalších lidí, zvláště z oboru svého bádání o Samaritánech, či přátel z ekumeny. Takže jsme i my s ním absolvovali různá velice zajímavá setkání, například v evangelickém sboru v Barceloně, kde táta kázal a já hrál na harmonium. Táta kázal i v našem prvním sboru ve Švýcarsku a též v Husově sboru Čechů a Slováků v Curychu. Po roce 1989 se ještě zúčastnil konfirmace naší dcery v Curychu a pak už jsme navštěvovali spíš my jeho – nakonec v nemocnici.

Také ty jsi velký cestovatel. Trávíš život na cestách v trojúhelníku, Zurich – Praha -Sutivan. Kde se cítíš nejvíc doma?

S touto otázkou jsme se začali setkávat ve Švýcarsku, když jsme se tam trochu zabydleli a později po roce 89 v Čechách, když jsme se tam mohli zase vracet. Naše odpovědi  na ni se navzájem prolínají a doplňují. Manželka Jana citovala většinou Karla Jasperse, který řekl asi toto: Domov je tam, kde nejen rozumím, ale kde je mi i rozuměno.
A většinou jsme společně doplnili – Tam, kde mohu něco dělat s druhými a pro druhé.

Od té doby, co jsme v důchodu, se pohybujeme, jak zmiňuješ, mezi Švýcarskem Čechami a Chorvatskem.
Já říkám s úsměvem – cestovatelé nejsme  – jsme doma na všech třech místech najednou, tak,  jako bychom měli jeden byt a jen přecházeli z jednoho pokoje do druhého.

11 Do Sutivanu se vracíš do rodného domu (města) svého otce? Vnímáš to jako návrat ke kořenům?

Je zajímavé, že se táta do svého rodiště do Sutivanu na Brači za svého života už nikdy nepodíval. Maminka to komentovala tak, že tam nejsou evangelíci. My jsme se poprvé vypravili do Sutivanu hledat „rodinné kořeny“ v roce 1997 a našli jsme tam své místo pomocí navázání kontaktu právě s těmi neevangelíky. 

Místní pan farář nám obstaral výpis z matriky, kde je táta Adrian – protože nepokřtěn katolicky – uveden “bez jména”. A my jsme na oplátku pomohli s opravou historických varhan v místním kostele, tím, že jsme sehnali české varhanáře z Krnova a na opravu přispěli finanční částkou z našeho curyšského sboru.
Chorvatštinu jsme doma nikdy neslyšeli, ale tam se naučili a právě přes “kostel” známe  mnohem víc domácích než ledajaký starousedlý turista.
Na malé pláži uprostřed města na nás přišla paní – „to je jen pro domácí“ –  a přišla gospodža Martínovič a řekla – „ne, to su naši!“.
Nebo jdeme po nábřeží a přijde pán – v ruce na starém průklepu – kopie přednášek, které psal děda Antonín. Všeobecně se vědělo, že doktor Ante Mikolašek chtěl v zátoce Gomilica stavět sanatorium..
Kořeny naší rodiny by vydaly na les přes celou Evropu. V Sutivanu jsou ale vidět vzrostlé kořeny stromů ve veřejném parku, kde postavili dědovi památník  iniciátora péče o veřejné prostory. 
V Sutivanu tehdy při našem začátku (1997) žilo  ještě i několik pamětníků  rodiny doktora Antonína Mikoláška, který jezdil za svými pacienty na oslu a měl spoustu dětí, z nichž nejmladšímu Adrianovi se říkalo „Bráco“. 

O svém otci chystáš nové hudební pořad. Jak bys ho charakterizoval a kde a kdy bude mít premiéru? 

JANA:

Asi před rokem nebo víc jsme si uvědomili, že by se 5.3.2021 táta dožil 100 let a že bychom ho rádi nějakým  způsobem připomněli. Po léta jsme zde v CH ve sborové práci spolu tvořili různé tématické pořady na Vánoce, na Velikonoce – Bohdan hudbu a písně, Jana zpracování biblických textů . I v Praze, kde jsme až do coronavirové pandemii často pobývali, jsme pořádali tématické večery za spoluúčinkováni přátel z různých oborů. K tátově jubileu nás napadlo „stvořit” pořad na jeho celoživotní téma – bádání o Samaritánech. Netušili jsme, jak zajímavá a velmi obohacující a objevná záležitost to pro nás bude. Vznikly skladby pro chor a orchestr, nové písničky na ústřední biblické texty tátova bádání- jako je podobenství o milosrdném Samaritánovi, setkání Ježíše se Samaritánovi u studně a dokonce písnička pro dětský sbor, prokládané zamýšlením  se nad nimi..

Rádi bychom tento pořad uskutečnili v kostele u Martina ve zdi – na způsob jako jsme tam před dvěma lety uspořádali pořad k 50. výročí upálení se Jana Palacha.
Premieru jsme plánovali 5. března. Až to bude možné, rádi dáme vědět. 

5.března 2021 Bohdan a Jana Mikoláškovi, Zurich